Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

I. Věž poštolky (1/7)

"Už tu dávno měli být," řekl velitel, kterého jsem bedlivě pozorovala, když přešlapoval na místě a přitom si nervózně prolupával prsty. Pak si na zádech urovnal upevněné aculeo.

"Neboj Hale," pověděla mu dívka s hnědými vlasy propletenými červenými stuhami a uchopila jeho tváře do svých teplých dlaní. "Poslal jsi je jenom na průzkum, co nevidět budou zpátky," a políbila ho na ústa. Hal jí polibek vrátil, ale stále křečovitě držel ruce podél těla.

"Nechej ho chvilku v tom," přerušil je mladý muž s černými vlasy s tmavou bradkou a knírkem, který prošel kolem mě tak blízko, že jsem mohla cítit jeho výraznou voňavku. V nose mě polechtala vůně čerstvě usušených bylin a mízy stromů. Velitel se od své přítelkyně odtáhl a oba nepříjemně pohlédli jeho směrem. "Je to jeho první úkol jako velitele jednotky, teda když nepočítáš ten hon na myš ve skladišti..."

"Kde taky neuspěl," hraně zakašlala nejmladší členka opřená o strom stojící hned za mnou, která byla zároveň nejnovějším přírůstkem naší jednotky. Potom, co jsme oplakali Derecka, nám její kousavé poznámky překvapivě pomohly vyrovnat s jeho smrtí. Hal po ní ihned vrhl naštvaný pohled. Přísahala bych, že se na malou blondýnku vrhne sám. Jordan, ačkoliv podnítil tuhle debatu, se chystal, aby Hala s Eve včasně od sebe odtrhnul, když jsme za sebou zaslechli dusot kopyt.

Všichni, dokonce i Eve, ačkoliv se jen tak pro něco nenadchne, k nim rozeběhli, aby přivítali průzkumný oddíl. Jen já jsem zůstala v pozadí. "Jako je super, že jste se v pořádku vrátili, ale není to takové překvapení, když jste nebyli pryč ani dvě hodiny," zabručela jsem. Vím, že se i pár minut mimo pevnost může změnit v hotové peklo, ale podle všech vodítek v okolí, to vypadalo na rychlou akci. Zatím jsme nenarazili na jedinou múru, ani žádné indicie, že by se v okolí vyskytovaly.

"Podejte hlášení," oslovil naše kamarády Hal, nedajíc ostatním šanci odpovědět na moji kousavou poznámku. "Našli jste něco?"

"Našli jsme tohle," pověděl George hlasem, který v nás vzbudil napětí a posunul si obroučky zpět na kořen nosu. Zašmátral rukou v brašně a vytáhl krvavě rudý předmět.

"To je, houba?" Hal zkřivil úsměv a chytil se za čelo. Postavila jsem se na špičky, abych uviděla předmět, který vytáhl. Skutečně jsem zahlédla klobouk houby, s bílými tečkami na červeném pozadí.

"To je nějaká holubinka? Dá se to jíst?" Zeptal se Jordan.

"To je muchomůrka červená, ty tupý kojote," řekl George. V obličeji se mu odráželo znechucení způsobené jeho nevědomostí. "Amanita muscaria. Při správných dávkách vás vezme na výlet do zemí, po nichž se vám ani nezdálo a mě v Corvu vyslouží pěkných pár mincí." Řekl radostně a ohlédl se po každém z nás, jakoby čekal na potlesk, za jeho přednášku.

Evelyn se na něj podívala zpod svoji blonďatou rozpuštěnou hřívu a zablýskala na něj svýma modrýma očima. "Vsadím se s tebou o deset mincí, že než se dostanem zpátky, zbyde ti z ní možná tak červená kaše."

George se na ní podíval úkosem a pravil. "To se klidně vsadím, protože červený je jenom povrch klobouku pro tvoji informaci a..."

Sledovala jsem jejich hádku, jak bylo jejich zvykem za povzbuzování ostatních. Mě však zajímalo, na co skutečně během průzkumu natrefili.

"Dave, Sarah, Milo, viděli jste něco kromě hub?" Zeptala jsem se z ostra zbytku průzkumníků.

Dave si sundávala jezdecké rukavice, aby na chvíli ulevil opoceným rukám. "Na nic jsme nenarazili."

"Ale jakože fakt na nic," dodala Sarah, které zelené oči tikaly mezi mnou a Halem. "Neviděli jsme žádnou známku po pohybu múr, ale ani tudma už nějakou chvíli neklusal žádný koník."

Milo, jak to míval ve zvyku se postavil strmě do pozoru, jak ho nutil jeho bojový duch. "Hlásím, že cesta k Věži poštolka je čistá."

Sledovala jsem Hala a snažila jsem se uhádnout, na co myslí. Bylo moc dobře vidět, že se v něm mísí názory, které se jim snažili vštípit na cvičišti s jeho výjimečnými instinkty. Proto z něj udělali velitele tak brzy. Jako jeden z mála nebral múry jako nemyslící stvůry, ale věřil, že za nimi někdo stojí. A taky tak s nimi jedná. Myslí si, že jim někdo dává rozkazy a dost možná z nich buduje armádu. To by také vysvětlilo naše padlá města i s jejich zdmi.

"Uklidněte se," zavrčel na hlouček kolem Eve a Georgeho. "Nezapomeňte, že jsme už kus od naší pevnosti a múry můžou čekat na každém rohu.

Nenechal se rozptýlit několika protesty. "Náš cíl je jasný. Dostat se do Věže poštolky a zjistit důvod, proč od jejich posádky už nedostáváme žádné zprávy. Pokud by došlo na to nejhorší a věž by již padla, je nutno zajistit všechny informace v podobě jejich spisů a ty bezpečně doručit do pevnosti Corvus. Vyjíždíme za deset minut."

Vytřeštila jsem oči. Sledovala jsem pohledy ostatních a ti měli dost podobné reakce jako já. "Neměli bychom tam raději jet až ráno?" Zeptala jsem se, snažíc se odsunout nepříjemnou cestu na později.

"Annie, věř mi," snažil se mě uklidnit a položil mi ruku na rameno. Ačkoliv jsem mu věřila, zdálo se mi to jako pitomý nápad, a přesně můj názor ze mě vycítil. "Je nás tu šestnáct vojáků a stejný počet koní. To znamená, že čím déle budeme na cestě, tím spíš si nás někdo všimne. Takhle dorazíme na místo těsně před západem slunce a v noci jsou hladovějící méně aktivní, což by nám mohlo dát zásadní výhodu a mohli bychom minimalizovat ztráty."

I tak se mi jeho myšlenka moc nelíbila. Možná i z toho důvodu, že jsem si chtěla užít ještě chvíli odpočinku než se naplno pustíme do potenciálně nebezpečné mise. Nakonec jsem pod tíhou pohledů ostatních, kteří mě sledovali, přikývla. Moje důvěra pro Hala dost znamenala a v jeho obličeji jsem zahlédla úsměv.

Když se ostatní připravovali na cestu, já jsem zvedla hlavu k obloze a dívala se na bílé naducané mráčky, pod kterými tančily černé pohybující se fleky za doprovodného krákání. Ráda bych věděla, co nám osud přichystal.