Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

II. Služebný (3/7)

"On mě tam odtáhl Annie. Do nějaké zříceniny hradu. Myslím si, že to mohl být pohraniční hrad Sběračů u bývalé pevnosti Mantis," řekl průzkumník z dvanácté jednotky pevnosti Corvus a pokračoval dál.

"Hodil mě tam do místnosti na hromadu těl. Asi si myslel, že jsem taky mrtvý. Mezi těmi těly jsem rozpoznal Dava a Sarah. Ti zde leželi krátce, podle stádia rozkladu. Byli tam ale další v naší uniformě, ale i z jiných pevností. Viděl jsem tam také lidi bez uniforem. Někteří byli čerství," při tomto označení na jejich padlé kamarády, se mi navalilo a málem jsem ho pozvracela, "ale někteří už hnili až na kostru. Nevím, k čemu nás tam dotáhl, ale rozhodně to mělo svůj důvod."

V tomhle jsem ho obdivovala, zvládal takhle hivořit, jako by nemluvil o mrtvých lidech, ale o nějakém výzkumu. "A co se dělo pak?"

"Já... já jsem utekl," viděla jsem v jeho očích slzy a stud. "Měl jsem splnit svou povinnost průzkumníka a zjistit o tom, co nejvíce, ale...," zadrhl se mu jazyk a poskočil ohryzek. "Já jsem utekl. Měl jsem strach a utekl jsem Annie."

Jemně jsem ho pohladila po jeho tmavých kudrnatých vlasech a on se mi stočil na stehna jako kočka. Cítila jsem, jak sebou klepe a snaží se přestat brečet, ale pravděpodobně musel ze sebe dostat emoce a nešlo mu to. V tomhle zase on nebyl tak chladný jako já.

"Tak to jsme dva," podotkla jsem a on si odkryl obličej. Ze zdola se na mě podívaly jeho skleněné očimi. Nemohla jsem se tam dlouho dívat a asi dlouho nikomu do očí nepohlédnu. "Také jsem utekla a neprávem přežila jako poslední, ale pokud se nehodláme nechat zabít, budeme s tím muset nějak žít."

Poznal, že nesu stejný díl viny, možná i větší, ale oba se s tím potřebujeme vyrovnat po svém.

"A jak jsi tady dlouho?" Zeptala jsem se svého parťáka.

Ten si promnul své krátké hnědé kadeře. "Dorazil jsem o den dříve než ty, ale pan culíček říkal, že nejsi v kondici, abychom se ještě setkali. Ale rozhodně jsem netušil, že se jedná o tebe," řekl a vycenil na mě překvapivě bílé zuby.

Podepřela jsem si tváře a párkrát zamrkala. Padla na mě únava. Stále jsem ještě nebyla zcela v pořádku a rozhodně se mi nespalo nejlépe. Obzvláště po těch hrozivých snech, co se mi neustále vracely. "A nevíš, jestli je tu s námi ještě někdo?" Určitě by to věděl. Navíc hned vedle jeho pokoje byl jeden obydlený. Otázka visela ve vzduchu. Skutečně tam někdo přespával?

"To nevím," řekl zadumaně, "ale rozhodně tu s námi je tohle."

Popadl brašnu a vložil do ní ruku. Netrpělivě jsem čekala, co vytáhne. Dával si pěkně načas, když se mu v rucě objevil červený klobouk.

"Tys tu houbu nerozmašíroval?" Vybafla jsem na něho.

"Ne, Eve by jistě pukla vzteky, kdyby tady byla a deset mincí by už leželo u mě v kapse."

"To teda," zakývala jsem na něj hlavou. Jejich rivalita mě vždycky fascinovala. Celá jednotka si myslela, že jsou dva ztracení sourozenci, co se najednou našli. "Ale nezapomeň, že podle vaší sázky, ji musíš dostat až do pevnosti Georgi."

"Já vím, já vím, ale když z ní není kaše teď, tak zbytek už dopadne."

Pokud se do pevnosti vůbec dostaneme. Stále jsme kdoví kde, v domě někoho, o kom absolutně nic nevíme. A až se vydáme na cestu, rozhodně nebude bezpečná.

"Proč tu vůbec máš takhle zabedněno?" Řekla jsem směrem k oknu. Chudák George. Často v pevnosti ležel v knihách, a i přes den si svítil pouze svíčkami, protože zapomněl na čas.

Když jsem se zvedla, abych mu roztáhla závěsy, zastavila mějeho ruka.

"Nedělej to," řekl mrazivým hlasem, ze kterého šel strach.

"Co to do tebe vjelo?" Zasyčela jsem na něj. Už ani já jsem nezvládala ovládat hlas. "Vždyť je to jenom okno, nic se ti nestane a alespoň sem dostaneš trošku slunce."

Ruka však sevření nepolevila. Jeho oči náhle potemněly až z něj šel strach. "To okno musí zůstat tak, jak je!"

Trhla jsem rukou a konečně polevil sevření. Chvíli jsme se na sebe koukali v trapném tichu, kdy bychom zaslechli i spadnutí hrachové kuličky. Nevydržela jsem to a nakonec řekla: "Děláš, jako by vedlo do jiné dimenze. Ale chápu, půjdu si radši lehnout. Stále mě ještě bolí hlava a uvidíme se zítra."

Odpověděl mi jen kývnutím hlavy a mávnutím ruky. Když jsem odcházela, opět si otevíral svou knihu.

Na chodbě jsem se rozhlédla, jestli nezahlédnu Aniceta. Pak jsem vešla zpátky do svého pokoje a prudce za sebou zabouchla.

Co to sakra bylo? Vždyť šlo pouze o pitomý okno. Nechápavě jsem si přehrávala scénu, ale na nic jsem nepřišla. Ani jsem se Georgeho nestihla zeptat, jak ho vůbec ten rytíř v černé zbroji polapil. Jak sakra mohli zmizet z věže poštolky, aniž bychom si toho všimli. Ale zítra je taky den, raději ho nechám po dnešním fiasku vydechnout.

Sedla jsem si na postel a pohled mi padl na okno. Jako by se mi mohlo něco stát, kdybych se tam podívala.

Zvedla jsem se a namířila si to k mému  oknu. Nejprve sebevědomé kroky vystřídalo pomalé a nejisté šoupání nohama. A co když George něco viděl? Co když něco vycítil. S těmi a dalšími otázkami jsem si to pádila k čtvercovému rámu a těsně před ním jsem zavřela oči.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla. Snažila jsem se sama sebe uklidnit, že se mi nic nestane. Cítila jsem, jak mi bušilo srdce a tepaly mi ušní boltce.

Teď nebo nikdy.

Postupně jsem otevřela levé a za ním i pravé oko. Dívala jsem se přes sklo, které mi poskytlo krásný výhled na zahradu. Ta se rozléhala velikostí jako celý park. Už teď jsem viděla několik ovocných stromů, umělecky sestříhaných keřů a políček s okrasnými květinami.

Odhrnula jsem si své dvojbarevné vlasy z obličeje a nechala jsem se uchvátit jejími krásami.

To se mi dařilo, než jsem si všimla postavy, která se tam procházela. Na tuhle vzdálenost, jsem ji sotva dokázala rozpoznat a její hlava byla skrytá za stromem.

Ale věděla jsem jedno. Nebyl to ani George, ani Aniceto. Tato postava na sobě měla oblečené dámské šaty. Ty šaty, které jsem viděla ve vedlejším pokoji.