Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

II. Služebný (5/7)

Sluneční paprsky mě nelítostně popadly a vytrhly z bezesného spánku. Nad jejich intenzitou jsem se zašklebila a otočila na druhou stranu.

Ne měla bys už vstávat. Ozval se natolik známý hlas v mé hlavě. Můj hlas. Ten rozumný hlas, který měl vždycky pravdu.

Ačkoliv mě mé noční můry pro tentokrát opustily a nechaly mě spát poměrně dlouze, necítila jsem se nijak odpočatá. Bolely mě záda, pod očima mi visely pytle, jako odpadkové pandě a energie jsem měla, že ani tři šálky kávy by mi nepomohly.

Snažila jsem se ze všech zavřít oči a vrátit se do království spánku, když můj nos zaregistroval neznámou vůni. Čaj.

Teď už jsem seděla na zadku a čichala k hrníčku uloženém na nočním stolku, ze kterého se ještě kouřilo. Zeleno-hnědá tekutina, ve mně vyvolávala rozpaky. Vedle něho ležel tác s máslem rozetřeným krajícem chleba a čerstvými ředkvičkami.

S chutí jsem se pustila do jídla, ale už teď jsem věděla, že čaj nechám ležet ladem. Ač mi bylo jasné, že se mě Aniceto nesnažil otrávit, nevěřím bylinkovým nápojům, jejichž složení je mi zcela neznámé.

Když jsem dojedla, oblékla jsem se do lněných kalhot, které jsem našla ve skříni a bílé volné košile.

Vyšla jsem z cimry a pohled mi ulpěl na dveřích naproti. Vzpomněla jsem si na včerejší den. Na znovushledání s Georgem, na jeho divné chování, na ženu v zahradě a i popírání mé příčetnosti sebe samou.

Zakroutila jsem hlavou, abych zahnala své myšlenky a zaťukala na Geův pokoj.

Nikdo se neozýval.

Možná je na mě stále naštvaný, nebo se mohl jít projít. Když po druhém zaklepání neotevřel, hodila jsem za hlavu jeho osobní prostor se soukromím a otevřela jsem dveře.

Vyjekla jsem překvapením. Nejenže tu nikde nebyl, ale místnost zela prázdnotou. Stejně jako ta, co si bezstarostně existovala vedle té mé. Žádné památky po Georgeovi a tomu, že tu kdy bydlel.

Zavřela jsem dveře a podívala se zpět do druhé místnosti, jestli se náhodou nepřestěhoval.

Zaťukala jsem, nečekala na pozvání a otevřela dveře. Nic. Vypadala úplně stejně jako ta Geova. Rozhodla jsem se podívat i do poslední cimry. Alespoň tam muselo něco zůstat.

Ale ani v této místnosti se mi nepoštěstilo. Identicky uklizená, jako dvě zbývající. Ani heřmánkový čaj, který tu byl dříve zanechán. Kdybych tu nalezla alespoň ty šaty a natož tu, která je nosívala.

Podívala jsem se zpět do svého pokoje, ale ten zůstal, jak jsem jej zanechala. Možná se mi to celé zdálo a všechny zdejší jsem si jenom představovala.

Jen pro jistotu jsem zamířila zpět do Georgova pokoje. Pokoušela jsem se zde najít jakékoliv známky jeho předešlé existence. Přeci nemohlo všechno zmizet. Stačil by mi jediný spadlý kudrnatý vlas, který by dokazoval, že jsem si to nevymyslela.

Hledala jsem snad všude. Na posteli, pod ní, ve skříni, zásuvky. Dokonce i jeho zabedněné okno už sem propouštělo paprsky světla. Začínala jsem panikařit, otáčela jsem se ze strany na stranu, abych našla byť jedinou věc, která by dokazovala, že zde někdo bydlel. Když jsem najednou do někoho narazila.

Aniceto tam stál pevný jako skála, zatímco jsem se sbírala ze země. Bezva, sice neblouzním, ale tenhle je ten poslední, koho jsem chtěla vidět.

"Můžu ti nějak pomoci?" Zeptal se mě chladným hlasem, který uměl schovat emoce, jako v temném sklepě. Cítil snad nenávist, zášť, nedůvěru, nebo snad starost?