Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

II. Služebný (7/7)

Probudilo mě skřípání a mlaskání. Pomalu jsem se snažila otevřít oči, aby mi hlavou projela ostrá bolest. Chtěla jsem zvednout ruku, abych si mohla omnout hlavu, ale nešlo to. Když jsem napodruhé skutečně otevřela oči, došlo mi, co se vlastně stalo.

Místnost. Kokony. Aniceto. Rána.

A teď jsem stejně jako ostatní byla uvězněná v kokonu. Začínal odspodu od chodidel a přímo obtékal mé tělo až nahoru po ramena. Dřevo mě svíralo, že jsem sotva mohla dýchat. A na pohyb od hlavy dolů jsem mohla prozatím zapomenout.

Natočila jsem hlavu směrem, odkud ke mně doléhal děsivý hluk, abych spatřila Aniceta v tom jeho zakrváceném oblečku, jak spořádal Mila téměř až na kost. Z něho už toho moc nezbylo. Dělalo se mi zle. Ne z toho pohledu, ale doposud jsme si mysleli, že múry jsou ty nejodpornější stvoření, které pobíhaly po našem světě. Ale teď, když jsem sledovala našeho hostitele...

Otočila jsem hlavu, abych zkontrolovala své společníky. George tam stál s hrůzou v očích a sledoval služebného. Pokaždé, když se zakousl do zbylých vláken masa, které ještě zůstaly na Milově kostře, sebou Geo škubl. Nevěděla jsem, jestli se tak dělo kvůli hrůznému pohledu, či si jeho osud také dával za vinu.

Namísto něho Eve koukala na zem. Byla vzhůru!

Vypadala, jakoby se soustředila, anebo už zcela podlehla letargii.

Náhle zřejmě ucítila můj pohled a zvedla ke mě ten svůj. V jejích modrých očích plápolal plamen. Rozhodně Anicetovi nepodlehla. Urputně tam zápolila s jejím vězením a snažila se z něj vyprostit. Viděla jsem jak škubala rameny a na důkaz její snahy vytáhla celou ruku. Zvládla se z toho dostat. Pak hodila okem po aculeu, které si tam jen tak leželo na zemi, jakoby čekalo, až se jej někdo zmocní a prožene jej srdcem toho démona. Za předpokladu, že démoni mají srdce.

Vrátila mi pohled a já věděla, co po mně chce. Potřebuje zvýšit šance, aby se k němu mohla dostat a zároveň se nepozorovaně přiblížila k našemu únosci. Takže mým úkolem bude zabavit toho prevíta.

Jako na zavolanou se zrovna zvedl od chudáka Mila. Tedy spíš už od jeho ostatků. Daroval mi svůj úsměv, za kterým se snad schovávala všechna zloba celého světa. Nakráčel si to přede mě a určitě se chtěl opět pustit do ponižování, než načne někoho dalšího z nás. K tomu jsem mu však nedala příležitost.

"Aniceto!" Zavolala jsem na něj a on překvapeně nakrabatil obočí. "Jak jsi nás dokázal všechny sledovat? Neříkej mi, že jsi nás od sebe držel čistě náhodou?"

Zaujatě naklonil hlavu do boku, že tím odhlalil svůj líc. Pak mírně sklopil svůj zrak, až mu oči potemněly. Jeho prsty ve vzduchu zahrabaly naprázdno, a pak je zatnul v pěsti. "Podívej se všude kolem sebe, s kým máš tu čest. Jsi chytrá holka Annie, myslím si, že na to zvládneš přijít sama."

Koukala jsem okolo sebe, jak mi to jen uvězněný krk dovoloval. Nic mě však nenapadalo. Všude samé dřevo, jeho dřevěné kokony a uvěznění přátelé a jeden hladovějící. Ne, tímto to nebude. Musí určitě myslet něco mimo. 

Vzpomínala jsem na ostatní místnosti a pokoušela jsem se chytit jakéhokoliv střípku. Aniceto se očividně začínal nudit. Musím na to přijít, abych mohla získat čas pro Evelyn. No tak, mysli! Co tady bylo tak zvláštního. Zahrada? Ne, ta to nebyla. Rozhodně skrývala všemožné krásy, ale takto důležitá nebyla. Spíš něco osobnějšího. Možná ty obrazy?  Ale ty mi také nedávaly jistotu správné odpovědi. Sice pro něho byly důležité, ale spíš jako vzpomínky.

No tak přemýšlej! Na co jsi tady narazila?

Jak jsem tušila, Aniceto se již začínal otáčet, když za ním se Eve pokoušela vyprostit z vězení. Ruce již měla volné, ale stále se jí nešlo dostat ven. Potřebovala ještě chvíli. Stejně, jako on, když mě provázel po domě. Určitě kvůli tomu, aby mohli ostatní projít na zahradu, a pak zase zpátky. Proto mě určitě tahal stále po schodech dolů a nahoru, aby... Mám to.