Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

II. Služebný (6/7)

Seděla jsem na hradbách a netrpělivě čekala na jeho příchod. Už jsme se setkali a to dokonce dvakrát. Avšak poprvé spolu budeme sami. Stále jsem z toho nervózní.

Byl to první kluk, který o mě kdy projevil zájem. Když tak nad tím přemýšlím, tak první kdokoliv. Matka mi zemřela před šesti lety a otce jsem nepoznala. Ani nevím, jestli je stále naživu, natož kdo to byl a co se s ním stalo.

Ale samota mě nikdy nezastavila. Už v jedenácti jsem se mohla zapsat do služby. Samozřejmě nás neposílali na mise hned. Začínali jsme naukou a trénováním těla i duše. I tam jsem byla na všechno sama. Až doteď.

Nevěděla jsem, proč si vybral zrovna mě. V oddíle je spousta hezčích holek a rozhodně schopnějších. A co jsem tak zaslechla i povolnějších. Ale kdo jsem, abych je hanila. Je to čistě jejich věc. Ale ať dají od něj ruce pryč!

Ani Grip, který tu seděl vedle mě a krákal, mi moc nepomohl od mé nervozity. Sotva jsem jej dvakrát pohladila, upravil si své černé peří a letěl pryč. Ačkoliv jsem byla jediná, komu dovolil se jej dotknout, i tak neměl moc rád hlazení. Spíše je ode mě jen toleroval.

Najednou mi oči zakryly mohutné dlaně a já vypískla, jako by mě brali na rožeň. "Hádej kdo?" Ozvalo se za mnou. Moc dobře jsem to věděla. Nejen, že jej poznám po hlase, ale v přípravném oddíle nebylo jediného člověka, který by se ke mně dokázal neslyšně a nepozorovaně přiblížit. Kromě něho. Když mě pustil, otočila jsem se a uviděla jsem jeho zelené oči, které odkrývaly celou jeho duši.

Vtiskla jsem mu polibek. Co jsi to udělala?  Ihned jsem se odtáhla a určitě jsem musela vypadat víc zmatená než on. U Bílého krkavce, teď jsem ho určitě vyděsila a uteče. Jak mu mám říct, že mi to jenom ujelo. Že jsem nechtěla...

Ale v tu chvíli se jeho rty přitiskly na ty mé. Tentokrát polibek netrval jen okamžik, ale pořádnou chvíli. Srdce mi poskakovalo, jako by chtělo tančit a na tvářích a uších jsem cítila horko. Tak alespoň tuhle část asi máme vyřešenou a nebudu se po celou dobu sama sebe ptát, jestli o mě jeví zájem nebo ne.

Když se nakonec odtáhl, pohlédl na mě a já si prohlédla celý obličej. Ty jeho ostré lícní kosti, malý, minimálně jednou přeražený nos, který nedokonale srostl a jeho hnědé vlasy.

Při jeho pohledu jsem se zardila, až mi bylo trapně. Položila jsem si hlavu do jeho klína a stočila se jako kočka. Leo si začal hrát s mými dvoubarevnými vlasy a jemně mě přitom hladil. Bylo mi tak příjemně, až jsem zavřela oči. Leo Harthmane, jednou spolu utečeme daleko odsud a vezmeme se.

"Myslíš, že to zvládnu?" Otevřela jsem oči, kterými jsem na něj upřela pozorností. On nervózně odtáhl zrak, jako bych se do něj zakousla.

"Myslíš výcvik? To by nemělo být tak složité."

"Ne," mávla jsem mu rukou před obličejem. "Myslíš, že zvládnu to potom. Být průzkumnicí. Nejen se stát havranem či vránou a složit slib, ale vydržet v tom. Nepřestat. Přežít."

Leo sklopil zrak, ale na jeho tváři se rozzářil úsměv. "Annie... ty nás přežiješ všechny," řekl a unaveně přivřel víčka.

Nevím, jak to myslel, ale než jsem se ho stihla zeptat, zaslechla jsem zašustění stromu. Oba jsme vyskočili na nohy a podívali se tím směrem. Někdo nás sledoval. Instinkt nás oba hnal, abychom toho dotyčného sledovali, zatímco se dal na útěk. Nevím proč, asi o nic nešlo, ale v tu chvíli jsme nepřemýšleli. Naše těla jednala za nás.

Seskočili jsme z hradeb na střechu a postupně jsem doskákala na zem. Leovi se podařilo skočit na pouliční lampu, po které sjel a bezpečně zpomalil pád. Poté jsme se rozdělili, aby nám neutekl. Leo běžel kolem domu vpravo a já jsem jej sledovala přímo. Nedokázala jsem určit, o koho se jednalo, měl nasazenou kapuci. Ale i tak jsem poznala, že se jednalo o někoho drobného, ale navzdory tomu velmi mrštného. Sakra, pohyboval se lépe a rychleji než já. Dokonce se mohl v klidu vyrovnat i Leovi!