Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

II. Služebný (4/7)

Vyběhla jsem z cimry a zastavila se před pokojem naproti. Mám mu o tom říct?

Přešlapovala jsem na místě, když jsem myšlenku zapudila. Otočila jsem se vpravo a razila si to dlouhou cestou za schodiště.

Pokud se jedná o něco nebezpečného, nezvládla bych pomyšlení, že jsem tomu Georgeho vystavila. Už takhle měl být mrtvý. Sám z mrtvých vstal, nechal se vláčet těmi monstry na hromadu padlých spolubojovníků, a i přesto se dostal až sem. Řeknu mu o tom, až zjistím, o co se vůbec jedná.

George mi řekl, že ven vede i zadní schodiště. Hned za pokojem služebníka. Alespoň se mu takto vyhnu a nebude mě Aniceto podezírat ze slídění, protože určitě už zase čeká dole.

Seběhla jsem po točitém schodišti a vyběhla ven. Objevila jsem se v boku domu, hned před nízkým kamenným obloukem. Měla bych se mít však na pozoru. Nemohla jsem si být jistá, jestli to tu bude bezpečné, jestli se zde nevyskytují žádné múry a vůbec... Kdo je ta postava, kterou jsem zahlédla?

Pod obloukem a kolem sloupů se točila vinná réva, která plodila velké nazelenalé kuličky. Trs jsem si jich odtrhla a postupně jednu po druhé zhltla. Pak jsem šla kolem cestičky lemované záhonem růži a tulipánů různých barev. Rudé, bílé, oranžové a i růžové. Na konci se hustil rozrostlý keř šípku. I jeho plody se již červenaly a přilákávaly množství ptáků, kteří na nich hodovali.

Pak jsem prošla pod sadem, třešní, na které již bylo pozdě. Pod stromem se válely zbytky pecek, které už bříška ptáčků nedokázala strávit či je zde zanechal pruhovaný hmyz. Po chvíli jsem však dorazila k jabloňové části. Velká zelená jablíčka se mi houpala nad hlavou a měla jsem sto chutí je ochutnat.

Teď jsem ale měla na práci něco jiného a nehodlala jsem se nadále zdržovat. Jako na odpověď jsem na stromě zahlédla viset modrou nit. Určitě patřila byla z šatů té ženy, kterou jsem zahlédla. To znamená, že se mi to nezdálo a skutečně tu s námi bydlel někdo další.

Naneštěstí, mě cesta zavedla do labyrintu z křoví. Dobře, asi se nejednalo o labyrint záměrně, ale dostat se z něj, tak působilo. Prodírala jsem se úzkými cestičkami a každou chvíli mě šlehly větve a nohy se mi zachytávaly do šlahounů. Skrz zeď křovin sem dopadalo jen zbytek světla, a proto jsem si neviděla pod nohy.

Ale něco jsem zacítila. Jistě už jsem blízko!

Pokračovala jsem v cestě za zvláštní, ale povědomou vůní, když jsem vylezla z křovin a...

Dostala jsem se před vchod domu. Byla jsem tu já a Aniceto. Zase! Ten se na mě koukal jantarovýma očima překypujícíma nadšením.

"Koukám, že jste objevila zahradu mé paní. Líbí se vám?" Zeptal se mě tónem pozbývající jakékoliv emoce.

"Je nádherná," řekla jsem popravdě. "Ale ještě před chvílí jsem tu někoho zahlédla, kdo tu s námi je."

Ani si položil ruku na své rovné břicho a mírně se uklonil. "Je tu s vámi ještě jedna osoba, ale ta si potřebovala jít lehnout. Jak budete připraveni, setkáte se."

"A kdy to bude?" Domáhala jsem se odpovědi.

"Již brzy," řekl a já málem pukla vzteky. Nesnášela jsem tyto nic neříkající odpovědi, když znovu z jeho úst vyšla další slova. "Zítra to bude určitě možné."

Na to se otočil a šel k hlavnímu vchodu. Těsně před dveřmi se zastavil a zavolal na mě. "V zahradách můžete trávit času, kolik budete chtít. Múr se bát nemusíte. Celý pozemek je obehnán vysokým plotem a jediný východ je ten, kterým jste přišla," dořekl a vešel dovnitř.

Řekl určitě východ, neušla mi tahle provokace. Asi už začínal pociťovat moji nedůvěru a jeho vstřícné chování také pozměňovala důraznost.

Takže zítra se toho pravděpodobně dozvím víc. Teď jsem však už doopravdy unavená. Chtěla jsem se vrátit do svého pokoje, ale nechtěla jsem se s ním zase setkat. Určitě slídil u vchodových dveří. Proto jsem zamířila tam, odkud jsem také do zahrady přišla. K točitému zadnímu schodišti.

Jakmile jsem se proplížila zpět k pokoji, říkala jsem si, jestli se nemám zastavit v tom třetím pokoji. Aniceto už určitě věděl, že tu čenichám. A navíc říkal, že kromě půdy můžu kamkoliv.

Rychle jsem tedy otevřela dveře do jejího pokoje. Zde však nikdo nebyl. Pokoj se zdál naprosto stejný, i toho čaje se nikdo nedotkl. Až na chybějící šaty. Asi nemělo smysl tu dál něco hledat. Ale nemluvil o tom, že si šla lehnout? Pokud... tedy ta osoba bydlela v tomto pokoji. A kdo ví, třeba nás tu je ještě víc. Vrátila jsem se do svého pokoje a žuchla sebou o postel.

Nemám tady z toho dobrý pocit. Ze služebného jsem nikdy neměla. Koho by se taky hladovějící báli. Pokud tedy Aniceto není přímo tím rytířem, o kterém Geo vyprávěl. Pokud ale ne, čím tedy je? Navíc George nám začíná trošku bláznit a pobíhá nám tady kdo ví kdo. 

Nebo už blázním sama. Možná tu není ani George a nikdy nebyl. Třeba jsem jen halucinovala díky úrazu a nedostatku tekutin. A nebo jsem byla jen k smrti unavená a potřebovala bych se pořádně prospat.

K tomu jsem měla také namířeno.