Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

I. Věž poštolky (2/7)

Jeli jsme poklusem. V podzimní uniformě jsme vypadali jeden jako druhý. Černé kožené kalhoty, černé triko se šněrováním, kde na levém rameni vyčníval bílou tkaninou vyšitý obrys krkavce. Ať jsme byli malí nebo velcí, hubení, svalnatí nebo zavalití, uniforma nám padla perfektně. Nikde nám v pohybu nebránila přebývající látka, ale ani nikde neškrtila. Přes záda jsme měli přehozený tmavě zelený plášť s černými šikmými pruhy, které nám pomáhají zůstat neviděni mezi stromy.

Na zádech se mi houpalo jako všem ostatním upevněné aculeo, které jsme mohli jednoduchým trhnutím odpoutat a použít k boji. Jedná se o dřevcovou zbraň podobnou kopí, kde dřevěné ratiště bývá dlouhé, jako jeho majitel a na něm je připojená asi třicet centimetrů dlouhá široká čepel, vhodná k bodání i sekání. Ideální zbraň pro boj s múrami.

Při nasazené kapuci, mě od ostatních zdánlivě odlišoval pouze culík smíchaný vlasy černé a bílé barvy, jehož konec mi hopsal na prsou.

Už jsme byli blízko. Cítila jsem to. Srdce mi začalo poskakovat a dech se zrychloval. Mezi stromy najednou proniklo rázné žluté světlo. Právě začala zlatá hodinka. To znamená, že slunce za chvíli zapadne a tím pádem my budeme na místě. Nemohla jsem skoro dýchat.

Byla jsem ráda, že jsme cestou na nic nenarazili. Jak předpovídali průzkumníci. Ale i tak okolo panovala podezřelá atmosféra. Kolem nás se rozhostilo ticho, žádná zvířata. Tedy kromě našich koní a poletujících vran. Nevěděla jsem, jestli nás pozorovaly jako podpora naší pevnosti Corvus nebo čekaly na hostinu, která je čeká.

"Stát," zavelel ze předu Hal zvednutou rukou. Málem jsem nestihla zastavit, než jsem se vzpamatovala z mého rozjímání.

Co se děje? Pobídla jsem koně, který se protáhl mezi ostatními jezdci, až jsem dojela přímo k našemu veliteli. Už chápu, co ho znervóznilo. Na zemi ležela hlava koně se zbytkem otěže. Chvíli se tu už rozkládala. Přes kůži a oční důlky prolézali hladoví červi, spokojení se svým obědem a kolem poletovaly mouchy. Cítila jsem rozkládající maso a málem se mi navalilo. Mohli bychom se dohadovat, kdo nebo co to způsobil, ačkoliv odpověď mi byla jasná.

Hal se přísně podíval na zbytek jednotky a položil si prst na ústa na znamení, abychom se odteď pohybovali potichu. Pak mávnul ukazováčkem a prostředníčkem a pobídl svého koně k chůzi.

Následovali jsme jej.

Všimla jsem si, že se jeho ruka vkradla pod plášť a uchopila aculeo. Došlo mi to. Dostal taky strach... pochopitelně. Jen jsem nevěděla, zda má strach o sebe nebo o nás ostatní.

"A jsme tu," polekal mě George, který se z ničeho nic zjevil vedle mě a prohrábl si hnědé krátké kudrnaté vlasy, které stále držely tvar.

Vhlédla jsem k němu bledě modrýma očima, aniž bych zahýbala hlavou. Pak jsem se porozhlédla kolem sebe. Projížděli jsme kolem nepříliš vysoké zídky, než jsme dorazili k bráně. Spíš bych měla říct k místu, kde se měla nacházet brána. Její absence nevěstila nic dobrého. Nebyly zde žádné známky průniku, vyrvaných pantů, ani zbytky třísek z proraženého pokovaného dřeva. Jako by prostě zmizela.

Postupně jsme všichni vjeli na rozlehlé nádvoří. Na konci otevřeného prostoru se tyčily dvě nestejně vysoké věže spojené vyzdvihnutým kamenným mostem.

Seskákali jsme z koní a prohlédli prostranství. Opět na nás téměř útočilo podezřelé ticho a nikde ani živáčka. Byla bych raději, kdyby jsme tu našli bojiště poseté těly našich padlých kolegů, ale tohle působilo děsivěji. Stejně jako všudypřítomný pohled mých opeřených kamarádů.