Srdce Hladovějícího [DOKONČENO]

I. Věž poštolky (7/7)

Otevřela jsem oči a prudce jsem vstala. Rozhlédla jsem se kolem sebe, když jsem spatřila Jordana vedle mě, jak v klidu podřimoval. Skoro, jako bychom během dvou dnů nepřišli o čtrnáct členů z naší jednotky a byli místo toho už doma v bezpečí. Večer jsme si ale opravdu hezky popovídali, avšak podle světla, které sem vnikalo skrz škvíry ve stěnách, již dávno nastalo ráno.

"Vstávej," zacloumala jsem s Jordanem.

"Co, co? Co se děje?" Vyletěl s napůl otevřeným okem ještě v polospánku.

"Nic, ale měl bys vstávat," odhrnula jsem z něj plášť a ignorovala to, co se mu dělo pod kalhoty.

Sama jsem také vstala, jako očividně oni oba a protáhla jsem se jako kočka s pořádným zívnutím. Stále jsem přemýšlela, jestli je lepší cestovat za světla nebo za tmy, ale pravda je, že v tuhle chvíli je tma větší nevýhoda pro nás než pro múry.

Do kapsy jsem si nabrala ještě zbytek z našeho lupu a chystala jsem se otevřít dveře. K mému překvapení však spadly na zem, jako unavený pijan. Zapomněla jsem na to, že jsem je včera jen tak narafičila, když se urvaly panty.

Jordan vyskočil na nohy a oba jsme věděli, že by nebylo moudré dlouho otálet.

Vydali jsme se neurčitým směrem skrz les v naději, že brzy narazíme na... něco. Cokoliv, co nám alespoň k něčemu bude. Během těch pár hodin hledání se slunce mezitím schovalo za mraky a začalo mírně poprchávat.

Štěstí se na nás konečně usmálo. Déšť postupně nabíral na síle. Postavila jsem se pod strom, otevřela pusu vzhůru a čekala, až z listů budou padat větší kapky. Sice to nebylo nic moc, ale nepila jsem skoro celý den. Počítala jsem kapky jednu za druhou a nemohla přestat.

"Není to paráda?" Řekl Jordan a začal v dešti poskakovat jako štěně. Sklopila jsem hlavu a usmála se. Po tom všem, co se nám stalo, jsem se smála. Už jsem nevnímala žízeň, ani bolest hlavy. Dokonce jsem se odprostila od smrtí kamarádů. Teď jsem byla tady s mým posledním přítelem, který tu poletoval jako šašek.

Už jsem se chtěla vydat dál, když jsem něco zaslechla. Nějaký tlumený zvuk. "Jordane slyšel jsi to taky?"

Ten byl zrovna zaneprázdněný chytáním kapek do dlaní. "Ne nic neslyším," řekl nepřítomně a pokračoval v činnosti.

Já jsem se nechala vábit zvukem, jako námořník sirénou. Vedl mě dál a dál až za houšť keřů a menších hustých stromků. Věděla jsem, že to není nejlepší nápad, jít do míst se sníženou viditelností, ale pro mě za mě, co horšího se může stát, než se doposud stalo.

Probojovávala jsem si cestu klestím a houštím, přičemž Jordanovo tlumené volání přebíjel ten vábivý zvuk. Už jsem jej slyšela jasněji, ale stále byl moc daleko na to, abych jej identifikovala. Teď zněl spíše jako dětské mumlání.

Všechny instinkty mě varovaly, abych se otočila a vzala nohy na ramena, ale já jsem to musela vidět. Musela jsem vědět, co to je. Koneckonců jsem přeci průzkumník, a kdyby se zde nacházelo doopravdy dítě, to ho tu mám nechat? Jenže pravdou je, že mimo zeď, či věž zde nikdo moc dlouho nepřežil. Pravděpodobně i nás už považovali za mrtvé, když jsme se nevrátili.

Zvuk sílil.

Dál jsem si vytvářela cestu Aculeem a malé větvičky mi padaly k nohám. Dál a dál. Přišlo mi to nekonečné, ale zvuk sílil. Už jsem viděla na konec houští.

Vylezla jsem skrz pavučinu, kterou jsem ze sebe setřásla. Objevila jsem se v hájku, který byl zdánlivě ohraničen většími, stále zelenými stromy a uprostřed se nacházelo malé jezírko. Z něj jsem slyšela ten volající zvuk. Teď už nezněl dětsky. Spíš, jako volání několika duší. Které se vzájemně přeřvávaly, ale zároveň sebe samy ignorovaly.