Když přijde noc

Dohazovačka

V pondělí ráno jsme stály zpátky v salónu a čekaly na první zákaznice. Uvařila jsem nám kafe a posadila jsem se do křesla.
"Tak jak se malé líbilo u babičky a dědečka?"
"Byla nadšená a Vilémova máma snad ještě stokrát tolik. Strávila tam s ní celý den." Zasmála se.
"Hned Vilémovi volala, jakou to máme úžasnou a chytrou dceru, dokonce i jeho tátu si během pěti minut omotala okolo prstu."
"Fakt? A při tom je to takový mrzout. Vůbec si jo neumím představit, jak se pitvoří. To je tak vtipné a je to moc dobře. Jsem ráda, že jste konečně rodinka." Pousmála jsem se.
"Já taky. Vilém je... Skoro tomu až nevěřím, jak se chová. Každou volnou chvilku mi píše, voláme si a vlastně u mě už bydlí. Ještě jsme neřešili, co bude dál, ale myslím, že není kam spěchat. Užívám si, jak to je teď. Jsem ti vděčná, s to jsem tě ještě před pár týdny chtěla zabít."
"Zasloužíš si to." Mrkla jsem na ní.
"To ale ty taky. Nic by mě neudělalo šťastnější, než kdyby si ty prožívala to samé, co já."
"Třeba jednou." Pokrčila jsem rameny a napila se kafe.
"Jo a ještě někdo se Vilémovi ozval." Dodala pak.
"Marek?"
Rose přikývla a chystala si alobal na melíry.
"Copak?"
"Nadával na Terezu, že prý mu chtěla jen říct, jak byl život s ním strašný. Že jí nikam nevzal, že jí měl jen na sex a jak je teď šťastná... No vzalo ho to. Jenomže Vilém mu řekl pěkně od plic, co si o tom myslí."
"A to?"
"Že Terka má pravdu, že se k ní choval jako on k Vendule a že by k sobě potřeboval holku úplně jinýho kalibru."
"Jak to vzal?"
"Moc dobře ne, nicméně myslím, že se ti brzo ozve."
"Jo, on mi včera večer psal."
"Fakt? A co?"
"Jestli bych se s ním nemohla sejít."
"Odmítla si?"
"Ne, souhlasila jsem." Usmála jsem se.
"Moni, ale..."
"Počkej chvíli. Souhlasila jsem, ale to neznamená, že s ním půjdu. Domluvila jsem se s ním na středu, že zajdeme na pivko do pivovaru, ale nic mi nebrání v tom, mu pak napsat, že mi do toho něco vlezlo, nebo spíš někdo."
"To se mi začíná líbit!" Zajiskřilo jí v očích. Intrikánka jedna.
"Přemýšlela jsem o tom, co si říkala a máš pravdu. Vždycky když potřeboval, jsem tu byla, dokonce i když si potřeboval ze začátku postěžovat na Terku, než se mi začal vyhýbat, tak jsem tu byla a to mě to zraňovalo víc, než bylo zdrávo protože..."
"Já vím. Tereza byla hrozná mrcha už na škole, neměla tě ráda a využila každou chvíli, aby tě nějak potrápila."
"Právě. O to víc mě sralo, že jsem je vlastně seznámila já." Přikývla jsem.
"Já vlastně nevím, co na ní viděl. Byla taková tuctová. Ničím nezajímavá a ani nebyla chytrá, prostě měla jen velký prsa a kluci jí proto milovali."
"Jo to dělá hodně." Zasmála jsem se.
"Hele, co kdybychom o víkendu zašli do vesnice na fotbal? Sezóna je v plném proudu a mě něco napadlo." nadhodila jsem.
"Povídej."
"Marek pořád hraje v týmu a já si řekla, že by nebylo špatné se tam ukázat s někým, ale zároveň se mi tam nechce jít jen s tím jedním člověkem. Chci aby to vypadalo, že jsem se rozhodla ho vzít do party, chápeš?"
"Jo, to je skvělý, ale koho sebou vezmeš?"
"Znáš Radima Pavlase?"
"Znám, ale ten je..."
"Teplej." přikývla jsem.
"Ale taky je to můj kámoš a je pro každou špatnost. Navíc nevypadá jako gay a Mára ho určitě nezná. Včera jsem mu psala a není proti na chvilku hrát mého přítele."
"To je geniální! Už se nemůžu dočkat, až to řeknu Vilémovi."
Pohlédla jsem ke dveřím a už jsem chtěla vstávat, že přišla zákaznice, ale objevil se v nich někdo úplně jiný. Hnědovlasá drobná dívka, která svým bratrům byla podobná a přesto úplně jiná.
"Týno?" usmála se Rose a vydala se k ní.
"Ahoj holky."
"Copak tu děláš?"
"Odpadla nám dneska výuka, ve škole praskla voda a tak.. No nic. Autobus jede za dlouho a tak mě napadlo, že se zastavím."
"Jasně, posaď se. Dáš si něco? Kafe, čaj, vodu?"
"Ne v pohodě." Usmála se a posadila se.
"Jak se máš?"
"Jak se to vezme. Za chvilku maturuju a je to trochu shon. Přemýšlím, co budu dělat o prázdninách."
"Nechceš se válet doma?"
"Moc ne." Zavrtěla hlavou.
"A nechceš brigádu? Určitě by se nám tady hodila výpomoc. Přes léto je to tu vždycky narvané k prasknutí. Svatby, dovolené a tak. Myslím, že by ses nám tu neztratila." Rose na mě pohlédla a já přikývla.
"Má pravdu, pořád je tu co dělat, takže kdyby si chtěla, rády tě tu uvítáme."
"To nezní špatně." Rozsvítili se jí oči.
"Promysli si to, ale klidně můžeš." mrkla na ní.
"Co doma?" Zeptala jsem se.
"Znáš to, je to trochu na hlavu, když celý příbuzenstvo máš coby kamenem dohodil. Mám to tam ráda, ale Marek je teď pořád u nás. Nějak přišel na to, že má mladší ségru, kterou je potřeba hlídat. Měla jsem jít v sobotu s kamarádkama ven a on normálně přemluvil rodiče, že je to nesmysl, že bych měla být doma, učit se a takový kecy."
"A už máš kluka?" Šťouchla jsem do ní a ona se začervenala.
"Nemám. Na tohle nějak nespěchám, není proč." Pokrčila jsem rameny.
"Máš recht." přikývla jsem a Rose se zasmála.
"Ale někdo se ti líbí, viď?"
"Líbí." Přikývla.
"A kdo? Známe ho?"
"Ne já... To nemůžu říct, protože kdyby to někdo zjistil, akorát by se mi vysmál." Povzdechla si.
"Proč?"
"Je starší a... Nemá to cenu. Vidí mě jako malou holku." Mávla nad tím rukou.
"Nelíbí se ti vrstevníci?"
"Navíc ty kluci u nás ve třídě jsou hrozný paka." Ušklíbla se.
"Já nevím. Prostě znáte to, když se na někoho podíváte a prostě víte, že tohle je ten člověk, se kterým chcete být?" Hlesla.
Pohlédla jsem na Rose a společně jsme vyprskly smíchy.
"Co?" Nadzvedla obočí.
"Nic, nic... Jen vítej v klubu." Mrkla jsem na ní.
"Takže to znáte?"
"Týno já tvého bratra miluju snad od šestnácti let, když jsem ho poprvé uviděla, měla jsem pocit jakoby se zastavil čas a země se přestala otáčet, prostě... Ano, vím jaké to je." zasmála se Rose.
"Kluci v mém věku jsou divní, nikdo nestojí za to. Jsou to namyšlení frajírci, kterým je všechno jedno, hlavně nepracovat a brát za to velký peníze a já... Jsem z vesnice, chci kluka, který vezme pilu a půjde na dříví, chápete?"
"Až moc dobře." Přikývla jsem.
"Jenomže mě je dvacet a jemu je skoro třicet."
"To není tak hrozný, Rose s Vilémem jsou o sedm let a taky to nikomu nevadí."
"Já vím, jenomže mě všichni berou jako malou holku, nejradši by řídili každý můj krok. Jsem od bratrů o dost mladší a oni mají tendenci mě chránit a navíc jsem vymodlená holka, chápete ne?"
"Jo, asi ti rozumím. Tak mi jen řekni, kdo je ten šťastnej?"
"To fakt nejde, holky" Zavrtěla hlavou.
"Ahoj holky! Jé, ahoj maličká." ozvalo se ode dveří.
"No nazdar, co ty tady Lukáši?" Usmála jsem se překvapeně.
"Jdu za tebou Moni." Kývnul na mě a já nadzvedla obočí.
"Povídej, co tě trápí?"
"Víš, co je teď s Márou?"
"Nevím, proč?"
"Byl za mnou a mumlal něco o tom, že ti hrozně ublížil a že neví, jak se ti má omluvit a..."
"To neřeš..." Mávla jsem nad tím rukou.
"Co se mezi vámi stalo?"
"Jak to myslíš?" Zamračila jsem se nechápavě.
"No vždycky jste byli kamarádi, nerozluční kamarádi. A pak najednou nic. Minule jsem nad tím přemýšlel, jak se to stalo?"
"To nebylo najednou. Víš, jaký Mára byl. Když jsme byli děti, byli jsme nerozluční, ale pak jsme vyrostli. Pořád mě sebou někam tahal jen, aby nešel sám a jak to vždycky skončilo? Nechal mě tam samotnou. Hned u dveří si většinou našel nějakou holku a na mě zapomněl. Pak přišla Tereza a ta mě neměla ráda už na škole."
"Páni.. To jsem nevěděl... No nic, ostříháte mě? A co ty maličká? Neměla by si být ve škole nebo tak něco?" pohlédl na Týnu.
"Myslím, že to není tvoje starost." Pohlédla mu do očí se zvláštním výrazem. Jakoby najednou byla někdo jiný.
"To není, ale víš jak, děti mají chodit do školy."
Něco tiše zamumlala a já bych se vsadila, že to byla nadávka.
"No nic, asi půjdu." Vstala.
"Dám ti vědět ohledně té brigády, mějte se holky." Rozloučila se a odešle. Pohlédla jsem na Lukáše a vlepila jsem mu pohlavek.
"Co je?"
"Týna už není dítě, blbečku." Posadila jsem ho do křesla a on se ušklíbnul.
"Já si všimnul, ale to víš, člověk si jí pamatuje ještě když..."
"Lukáši no tak. Je to prostě jenom hezká holka, která za pár týdnu maturuje. Má občanku a je dospělá. Už by mohla klidně pracovat, víš."
"Kde jsou ty časy co?" Mrknul na mě.
"Není to tak dávno." Zasmála jsem se a on přikývl.
"Někdy mi to připadá jako hodně dlouhá doba." Pokrčil rameny.
"Možná by sis měl najít nějakou holku, pak by ti bylo veseleji."
"Nemám čas. Víš jak to je? Práce je pořád hodně a já nechci mít holku, který bych se nemohl věnovat na plno a navíc, asi jsem ještě nepotkal žádnou, o kterou bych stál." Viděla jsem, jak zašilhal na dveře, kterými jen před chvílí odešla Týna a usmála jsem se. Že by tohle byl ten tajemný pan starší?
"Pořádáte letos zase tábor?" Změnila jsem téma.
"Jasně, jako každý rok, proč? Chtěla by si nám jet pomoc? Nějakou bychom rozhodně uvítali."
"To zní fajn, akorát já nebudu moct, ale vím o někom, kdo by vám mohl jet pomoc." Dostala jsem nápad.
"Fakt?"
"No jasně. Počkej chvíli." Vyběhla jsem ze dveří s za chvilku jsem byla zpátky i se zmatenou brunetkou.
"Copak hoří?" Smála se.
"Ne, ale klidně by mohlo. Tady Lukáš hledá posilu. Nechtěla by si prvních čtrnáct dnů o prázdninách jet někam, kde by tvou pomoc jistě uvítali? Samozřejmě pak bychom tě zotročily my, ale před tím by sis mohla užít léto."
"Co? O co jde?"
"Moni já nevím..." Ozval se Lukáš, ale já si ho nevšímala.
"O dětský tábor."
"To zní fajn, kdy a kde se to koná?" Zeptala se po chvíli.
"Podrobnosti ti řekne tady Lukáš, dej mu svoje číslo a on se ti ozve, viď."
"No jasně." Přikývl a bylo na něm vidět, že se mu moc nechce, pak se ale usmál.
"To je vlastně úžasný nápad. Tak hezkou milou holku budou dětičky rády poslouchat. Vypadl nám někdo, kdo by se ve volném čase staral dětem o zábavu. Myslím, míčové hry a tak. Brala bys to?"
"Jasně, proč ne." Přikývla.
"Tak fajn, napíšeš mi to číslo?"
"Jasně." Rose jí podala tužku a papír.
"Na..." Podala mu ho, ale vyhýbala se očnímu kontaktu. Všimla jsem si, jak se jejich prsty dotkly. Oba se na sebe překvapeně zadívaly a vzduch kolem by se najednou dal krájet. Musela jsem se usmát. Určitě to byl on!
"T-tak ahoj." Řekla spěšně a odešla, div se ve dveřích nesrazila se zákaznicí, která měla už čtvrt hodiny spoždění.
"Ahoj maličká." Houkl za ní a pak pohlédl na mě.
"Co je?" Nadzvedl obočí a já se ušklíbla.
"Nic, nic... Tak jak to chceš?"
Něco mi říkalo, že i on je z ní úplně paf.