Když přijde noc

Pravda přišla s nocí

Varování: +18 obsahuje popis sexuálních scéna

A jsme u konce, ale ještě ne tak úplně. Stále je tu jedna upozaděná dějová linka ❤️
Smějte se
——————————-

"Nesnáším pondělky!" Vzala jsem své kafe a posadila jsem se na křeslo.
"To si říkala i o sobotách." Namítla Rose se smíchem.
"Vlastně to říkáš o každém dni každé ráno."
"Dobře, tak nesnáším rána, ale to bych se každý den opakovala."
"Nikdy jsi nebyla ranní ptáče." Zívla jsem.
"Narozdíl od tebe. Kde bereš tu energii, to nechápu." Zavrtěla jsem hlavou.
"Mám malé dítě, které stává v šest ráno..."
"A to tě jako dobíjí?" Nadzvedla jsem obočí.
"Ne, ale nezastavím se a většinou mě to probere."
"A není to lepší, teď když ti pomáhá Vilém?"
"Vlastně moc ne... Ten mě totiž většinou budí už v půl šesté."
"Proboha! Proč by něco takovýho dělal...?" Vytřeštila jsem oči a ona se zachichotala.
"No..."
"Aha... Ne dobrý, nepotřebuju vědět všechno. Alespoň už nemůžeš být víc těhotnější." Rýpla jsem si do ní se smíchem.
"Haha! Co kdybychom přestaly řešit můj život a konečně vyřešily ten tvůj?!"
"Co s ním?"
"Tak mi konečně řekni detaily! Šla jsi za ním a...?"
"Padlo spoustu slov. Řekla jsem mu, že mě vždycky měl jen jako zálohu. Jen někoho, koho využil, aby nebyl nikdy sám. Zeptala jsem se ho, jestli jsem pro něj někdy byla doopravdy kamarádka. Taky jsem se ho zeptala, co je špatného na tom, že chci být s klukem, který mi říká, že jsem hezká, a který o mě stojí. Víš co mi na to řekl? Že Radim není on. Tak jsem mu řekla, že nejsem lopatička, kterou chce jenom, když jí nemůže mít. Pak mě políbil, ale já to zarazila, řekla jsem, že mám Radima a on, že mě chce. Tak jsem mu prozradila, že ještě před nedávnem jsem toužila, aby se něco takového stalo. Řekla jsem mu, že jsem ho milovala, no a pak jsem utekla."
Obočí mé kamarádky se ztratilo někde v jejích rudých vlasech. Bylo vidět, že se snaží přijít na to, co by mi řekla, ale nebyla toho dost dobře schopná.
"Políbil tě?"
"Ano." Přikývla jsem.
"Řekl, že tě chce a políbil tě?"
"No... Tak nějak to bylo."
"A ty ses mu přiznala, že ho miluješ?"
"Jo." Přikývla jsem.
"Tak to je... Co teď budeš dělat?"
"Nevím." Pokrčila jsem rameny.
"Možná trochu doufat, že si konečně něco opravdu uvědomí, že o mě zabojuje. Já prostě nevím. A když ne... Asi se s tím budu muset smířit."
"Ale Moni..."
"Jen vím, že už nechci hrát tyhle stupidní hry."
"Dopadne to dobře. Když přijde noc, všechno vypadá pochmurně, ale taky se ti zdají ty nejhezčí sny."
"Problém je, že já do teď jen snila." Povzdechla jsem si a pohlédla jsem z výlohy na první zákaznici.
"A bála jsem se probudit. " Dodala jsem ještě.

Pohlédla jsem na telefon.
Měla jsem tam spoustu zmeškaných hovorů a zpráv, bohužel ale ne od toho, od koho bych si přála. Marek se neozval. Vlastně jsem to ani nečekala.
Rozpustila jsem si vlasy.
Nebyla jsem namalovaná a na sobě jsem měla pánské boxerky a volnější tílko.
Vždycky jsem se schovávala za oblečení s nenamalovanou tvář. Tak dlouho jsem na sebe nepohlédla do zrcadla, protože jsem se cítila špinavá. Jak dlouho mi trvalo, než jsem si dokázala připustit, že to, co se stalo tenkrát v noci nebyla moje vina? A uvědomila jsem si to někdy úplně? Ne. Stále jsem měla v hlavě, že kdybych si tenkrát nevzala ty těsné šaty, kdybych se tenkrát tak nenamalovala, možná by se to nikdy nestalo. Pravdou ale bylo, že by se to nejspíš stalo tak jako tak. Mohla jsem si tisíckrát vyčítat věci, které bych stejně neovlivnila, nebo jít konečně dál.
Já chtěla jít dál.
Otevřela jsem okno a posadila se na parapet. Venku byla temná noc. Jen měsíc ozařoval hvězdy, kterými bylo to temné pole poseté.
Blížilo se léto. Venku bylo celkem teplo a já sáhla po krabičce cigaret a jednu si zapálila.
"Už zase kouříš?" Ozvalo se pode mnou.
Pohlédla jsem na ulici a šokem jsem oněměla.
"Kouření zabijí."
"Dřív mě zabiješ ty. Takhle mě děsit?! Mohla jsem spadnout." Obvinila jsem ho.
"Zase by jsi se oklepala a šla dál, jako vždycky."
"Jednou už to nepůjde." Potáhla jsem.
"Co tu chceš?" Vydechla jsem kouř.
"Chci strávit čas s nejlepší dívkou, jakou znám."
"Dívkou, ne kámošem?"
"Ne... Ona je všechno možné, ale není kámoš. Možná důvěrnice."
"Zase ti někdo zlomil srdce?"
"Možná..." Pokrčil rameny.
"Nevíš to jistě?"
"Ještě ne." Pousmál se a já se zamračila.
"Pořád mám naději, že tahle dívka mě má stále ještě tolik ráda, aby mi dala další šanci. Možná už miliontou, ale tentokrát už poslední."
"V tom případě bys měl za tou dívkou jít."
"To taky dělám."
"Tereza ale nebydlí..."
Zarazil mě jeho smích.
"Pustíš mě nahoru? Nechci dělat divadlo všem tvým sousedům."
"Nevím, jestli s tebou chci mluvit." Zamračila jsem se.
"Prosím... Jen mě vyslechni a pak klidně půjdu."
Típla jsem cigaretu a naposledy vydechla kouř, pak jsem seskočila z parapetu a pomalým krokem jsem šla k interkomu. Pustila jsem ho dovnitř a pootevřela dveře, pak jsem se posadila zpět a zapálila si další, abych se uklidnila.
"Ahoj..." Vešel dovnitř.
"Co tu chceš?"
"Omluvit se." Zamumlal.
"Za co konkrétně?"
"Je toho tolik, kde jen začít? Co třeba, že jsem se posledních deset, jedenáct let choval jako idiot?" Přešel ke mě.
"To je dobrý začátek."
"Moni..." Hlesl.
"Co?" Odvrátila jsem od něj pohled a zadívala jsem se z okna.
"Nikdy si neodpustím, že jsem tu pro tebe nikdy nebyl. Až zpětně si uvědomuji, jak sobecký bastard jsem byl. Měla jsi pravdu. Vždycky si tu pro mě byla a já... Neustále jsem se honil za každou sukní, aniž bych se pořádně podíval na tu nejdůležitější, která mi vždy stála po boku."
"Řekni mi něco, co nevím." Ušklíbla jsem se.
"Proč si mi to nikdy neřekla?" Zeptal se po chvíli.
"Co?" Pohlédla jsem na něj.
"Proč si mi nikdy neřekla, co cítíš?"
"A změnilo by to něco?"
"Všechno." Povzdechl si a přešel ještě blíž.
"Nerozumím..."
"Pamatuješ si, když nám bylo asi tak čtrnáct? Slyšel jsem, jak se bavíš s nějakou tvou kamarádkou. Ptala se tě, co my dva spolu máme, protože jsem se jí líbil, ale nejdřív si chtěla ujasnit, jestli to bude v pohodě. Víš, co jsi jí tenkrát řekla?"
Chvilku jsem lovila v paměti a pak se mi oči rozšířily poznáním.
"Řekla jsem jí, že my dva spolu nic nemáme a nikdy mít nebudeme. Že jsme jen dobří kámoši a že bych si nikdy nezačala s klukem jako jsi ty." Vydechla jsem a on s úsměvem přikývl.
"Slyšel jsem to... A řeknu ti... Byla to docela rána pro patnáctiletého poblázněného kluka, se kterým tříská puberta."
"Poblázněného?" Unikal mi význam toho slova. Nechtěla jsem si připustit, že by možná...
"Moni, do tý doby jsi byla jedinou holkou v mým životě. Já jsem... Miloval jsem tě. Měl jsem tě plnou hlavu."
"Ale to přece... To není možné." Típla jsem cigaretu a sáhla po krabičce, abych si vyndala další. Najednou byl u mě a držel mou ruku ve své.
"Tyhle romantický řeči mi moc nejdou. Jsem prostě jen vesnickej balík, ale... Byla jsi ve všech mejch mokrejch snech, byla jsi mojí mastu-"
"Dost. Tohle už zní jako ty." Zasmála jsem se a sklouzla jsem z parapetu k němu.
"Takže všechny ty řeči o tom, jak jsem nepřitažlivá, a že by sis se mnou nikdy nezačal..."
"Nebylo to proto, abych ti ublížil. Takhle jsem nepřemýšlel. Myslel jsem, že zrovna tebe se to nedotkne. Bylo to spíš proto, abych tě dostal z hlavy. Sám sobě jsem se snažil nalhat, že tě tak vidím."
"A co Tereza? Proč sis vybral zrovna jí?"
"To bylo trochu zlomyslné." Připustil.
"Věděl jsem, že se nemáte rády a... Vlastně jsem si říkal, že by to byla perfektní holka, díky který bych na tebe konečně mohl zapomenout..."
"Aha..." Přikývla jsem.
"Ale nezapomněl. Nikdy..." Prstem zvedl mou bradu, aby mě donutil se na něj podívat.
"Vždycky si tady byla. V mojí hlavě, v mém srdci... Bylo to k zbláznění. Přes den to šlo, ale když přišla noc..."
"Marku..." Zamumlala jsem a pohlédla jsem na jeho rty.
"Odpustíš mi, že jsem se choval jako idiot se zraněným egem? Odpustíš mi, že jsem tu pro tebe nikdy nebyl, protože jsem se bál a nechtěl slyšet o žádném tvém vztahu nebo klukovi..?"
"Nikdy žádný nebyl, Marku."
"Jak to myslíš?"
Odtáhla jsem se a přešla jsem do středu místnosti. Objala jsem se rukama kolem těla. V té příjemně teplé místnosti mi najednu byla ohromná zima.
"Po té noci, kdy ten kluk... Já jsem nemohla. Prostě to nešlo." Zašeptala jsem a cítila jsem, jak mě v očích štípou slzy, byla jsem zase stejně bezradná, jako tenkrát.
"Pssst." Rychlím krokem ke mě přešel a přitáhl si mě do své náruče. Položila jsem mu hlavu na hrudník a vdechovala jeho vůni.
"Znásilnil tě?"
"Ano..." Přiznala jsem. Nikdo to nevěděl. Nikomu ze svých blízkých jsem to nikdy neřekla.
"Všechno se to seběhlo tak rychle... Hledala jsem tě, ale Roman mi řekl, že jsi odešel s Ivou, a já byla hrozně naštvaná, protože si mi to udělal zase a... Pila jsem. Pak se tam objevil ten kluk. Nejdřív to byla zábava, ale pak... Šla jsem ven, nadýchat se vzduchu a on šel za mnou. Pamatuji si jen, jak mě někam odtáhl a já se snažila bránit. Prosila jsem ho. Ale on řekl, že každá holka říká ne, ale chce to. Protože jinak bychom se přece neoblíkaly takhle a... Pak mám všechno jako v mlze. Šla jsem na policii, ale byla jsem nezletilá a opilá. Kdo by mi věřil? Tak jsem řekla, že mě jen někdo napadl..."
"Moni..." Šeptal mi do vlasů a hladil mě po zádech. Cítila jsem tlukot jeho srdce. Cítila jsem, jak byl celý ztuhlý a měla jsem pocit, jakoby to celé prožíval se mnou.
"Pak jsem zjistila, že jsem těhotná..."
"Cože?" Odtáhl si a pohlédl mi zhrozeně do očí.
"Šla jsem na potrat, ale musela jsem mít souhlas od rodičů. Mámě jsem řekla, že jsem prostě byla blbá a opilá... Bylo to tak... Ponižující. Všechno. Znásilnění, policie, máma i ten potrat. To jak se na mě dívaly ty sestry a..."
"Moni podívej se na mě." Setřel mi slzy z obličeje a vzal ho do dlaní.
"Jsi ta nejstatečnější holka, kterou znám."
"Ne Máro... Nejsem..." Zašeptala jsem. Trochu jsem od něj poodstoupila a vytáhla jsem si tílko nad pupík. Na boku jsem měla spoustu ošklivých jizev. Jizev, které jsem si způsobila sama. Protože jenom bolest mi pomáhala zapomenout. Zároveň jsem ale věděla, jak moc špatné to je. Přestala jsem, když mi bylo asi osmnáct a rozhodla jsem se jít k psychologovi.
"Jsi." Přikývl rázně. Pak si kleknul a vtiskl mu polibek na jizvu a pak na druhou a další...
Zalapala jsem po dechu a překvapeně jsem zamrkala.
Cítila jsem jednu jeho ruku na kříži, jak si mě k sobě tisknul a jeho rty, které přejížděly po mých jizvách, jakoby byly peříčkem.
"Sakra." V mžiku jsem si klekla k němu a zajala jsem jeho ústa svými. Potřebovala jsem ho. Chtěla jsem ho cítit. Chtěla jsem ho milovat a cítit se chtěná. Potřebovala jsem, aby se mě dotýkal, aby mě taky potřeboval.
Jeho ruka přejela do mých vlasů a něžně za ně zatahala. Zaklonila jsem hlavu a on se tak vydal na průzkum po mém krku. Druhou rukou mi bloudil pod tílkem po nahé kůži mých zad.
Zatahala jsem ho za triko a on se ode mě odtáhl jen tak, abych mu ho mohla sundat, pak mě pohladil prstem po linii čelisti.
"Moni... Nemusíme..."
"Marku no tak, já nejsem z porcelánu. Nerozpadnu se pod tíhou špatných vzpomínek. Tamta noc je minulost. Teď je tu tahle... A já chci, aby byla lepší."
Usmál se a pak si mě přitáhla zpátky. Společně, aniž bychom přerušili spojení našich úst, jsme se zvedli a zamířili k posteli.
Zastavila jsem se, když jsem do ní narazila a on mi pohlédl do očí. Pak vjel rukama pod tílko a svlékl ho. Neměla jsem pod ním nic a on se prudce nadechl. Přitiskla jsem se k němu, abych zmírnila svůj stud a trochu se zakryla. On se ale odtáhl a věnoval mi nejhezčí úsměv, který jsem kdy viděla.
"Jsi nádherná. Vždycky jsi byla." Zašeptal a pak se sklonil, aby si vzal jednu mou bradavku do úst. Něžně jí zkousl a já tiše zasténala.
Lehce do mě strčil a já spadla na postel. Byl hned za mnou.
"Kdyby ti bylo cokoliv nepříjemné..."
"Kousnu tě." Uchechtla jsem se a on se zasmál.
Rychle ho to ale přešlo, když jsem mu rukou rozepla kalhoty a pak zabloudila až pod jeho boxerky, kde jsem našla přesně to, co jsem chtěla. Stiskla jsem ho a on sebou lehce škubnul. Párkrát jsem po něm přejela, než mou ruku uvěznil ve svém sevření.
"Co-?"
"Ještě chvíli a vybouchnu jak prvňáček při řešení derivace." Omluvil se a já cítila, jak se červenám.
Nedal mi ale moc času. Jeho ruka konečně zabloudila k mému středu a já se proste vzepjala, když se mě poprvé pořádně dotknul. Byla jsem připravená. Ve slabinách mi bolestivě pulzovala a cítila jsem, jak vlhnu.
Svlékl mi i ten poslední kus prádla a pak zajal zpět má ústa, zatím co si jeho ruka pohrávala a objevovala všechny má zákoutí.
Brzy jsem byla na hraně slasti a šílenství. A on to moc dobře vycítil, protože v tu chvíli, kdy jsem si byla jistá, že víc už nevydržím, do mě vnikl prstem a přejel po mém pulzujícím bodu palcem.
S výkřikem jeho jména na rtech jsem se zhroutila do polštářů.
Ještě jsem si vychutnávala poslední dozvuky slasti, když jsem zaslechla, jak jeho kalhoty dopadly někde na zem. Náhle byl nade mnou. Hleděl mi do očí a já v nich spatřila tolik citů, že jsem si ani nebyla jistá, jestli tohle všechno může jeden člověk cítit.
Cítila jsem jeho mužství, jak se otírá o mojí vlhkost a objala jsem ho kolem krku.
Potichu jsem přikývla na znamení, že je to v pořádku a vyšla jsem mu boky vstříc, když do mě poprvé přirazil.
"Ah... Sakra Moni... Jsi tak neskutečně úzká." Zamumlal omámeně.
Hleděla jsem na jeho výraz a na to, jak moc se snažil ovládnout. Přitáhla jsem si ho k sobě blíž a pohla jsem se naprosto němu.
"Nedrž to v sobě." Zašeptala jsem s tím, jakobych ho konečně probrala z trasu.
Nevím, kolik času uteklo. Minuty, hodiny... Bylo mi to jedno. Byla jsem jen já, on a nekonečná slast, která se brzy přeměnila v extázi.

"Vždycky jsem tě miloval." Zašeptal do ticha, když jsme oba dva propletení, leželi na posteli.
"Já vždycky milovala tebe."
"Musíš Radimova poděkovat."
"Radimovi?"
"Ano... Stavil se dnes za mnou a všechno mi řekl."
"Sakra..." Zamumlala jsem s on se zasmál.
"Milej kluk, když se na mě zrovna nedívá jako na kus masa nebo nesdílí tvoji nenávist." Ušklíbnul se.
"Co ti řekl?"
"Že jsem idiot, že tě chtěl přede mnou jen chránit, a že by byl rád, abych ti dal konečně pokoj."
"A proto jsi přišel?"
"Taky... Ale chtěl jsem se opravdu jen omluvit."
"A co bude dál, Marku?"
"Dál? Budeš moje přítelkyně, pak manželka a jednou matka našich dětí. Už tě nikdy nenechám odejít. Jsi to nejlepší, co v životě mám a kdy jsem měl." Ještě jednou mě políbil a já se lehce usmála. Právě teď jsem byla šťastná. Právě teď jsem byla spokojená. Právě teď jsem si přála, aby tahle noc nikdy neskončila, ale tentokrát jsem věděla, že je vše v pořádku a nebála jsem se rána.
Ještě před pár hodinami byl můj život jeden velký chaos a spousta nesmyslných her a lží.
Občas je zvláštní, jak k sobě lidé neumějí být upřímní. Jak si lžou, protože se bojí. A jen díky tomu si komplikují své životy.
Já ale nakonec měla štěstí.
Protože pravda se objevila na nebi s hvězdami, když přišla noc.
Otočila jsem hlavu k oknu a pohlédla na noční oblohu.
Padala hvězda a já si konečně nechtěla přát víc, než to co už mám.