Anděl strážný, anebo démon?

Tajemství

Stojím na mostě Sebevrahů. Krev mi koluje v žilách poháněná alkoholem. Čím více se přiblížím k okraji, tím se mi víc začne uvolňovat do krvi adrenalin. Na jeden doušek vyprázdním obsah plastového kelímku, který zahodím na zem. Mám pocit, že až skočím, vzlétnu. Cítím absolutní svobodu. Už žádné zítra. Nikdy už nepocítím falešnou naději, bolest, ani ponižování. Dnes ukončím tu temnotu. Víckrát na mě žádný muž nevztáhne ruku, ani jen nezvýší hlas. Dnes v noci zaklepu na dveře samotnému Satanovi a řeknu: ,,Tak mě tu máš!"  Zmocní se mě pocit, že nejsem sama. Porozhlédnu se. Nikoho nevidím. Pohled upřu přímo před sebe. Spatřím vznášející se postavu. Ve tmě jsem rozpoznala známou tvář. Naplňovala mě hrůza. Muž ke mně natáhl ruku, ze které trčela jehla. Usmál se a vyzval mě: ,,Pojď, budu tvým průvodcem v kruzích pekla. Byl jsem tvůj první, budu i poslední. Spolu nám bylo dobře, pamatuješ?" Cítila jsem se přesně jako, když mi v mých patnácti poprvé řekl MILUJI TĚ. Jsem úplně na kraji mostu, stačí už jen jeden krok. Zvedla jsem pravou nohu a chystala se vykročit na onen svět. V tom mě okolo pasu stiskla drobná paže. Objevil se modrý záblesk.  

Prudce jsem se vzbudila. Otevřela oči. Ztěžka jsem dýchala. Po zádech mi stékal studený pot. Displej mého telefonu mi sdělil, že je teprve jedna hodina ráno. Šla jsem se do kuchyně napít vody. Svírala jsem sklenici s vodou. Opírala jsem se zády o kuchyňskou linku. Dýchala jsem vyrovnaně a zklidnil se mi už i tep. Od bosých noh mi začínala být zima. Náhle mou pozornost upoutal neznámí zvuk připomínající dva hlasy uprostřed konverzace, která se právě vyostřovala. V přesvědčení, že stále spím a mé probuzení se odehrálo v dalším snu, jsem se vydala ke dveřím Victoriina pokoje. Přesně od tamtudy jsem hlasy slyšela, což bylo nemožné. Tori je touhle dobou v práci, ať už to je kdekoli.

Stojím před dveřmi. Ruku položím na kliku. Nyní jsem si jistá, že první hlas patří Victorii, druhý je mužský. Jsem zvědavá jak se tenhle můj sen skončí, proto bez váhání stisknu kliku a vejdu do pokoje. Očekávám probuzení. Místo toho mě zasáhne studený vzduch z otevřeného okna. V něm sedí Viktor. Upírá na mě zlostný pohled. Victoria stojí přímo proti Viktorovi, zády ke dveřím. Otočí se. Naše pohledy se setkají. Její oči jsou jiné. Tak chladné, že nevím jestli je mi zima z toho pohledu, nebo nízké teploty v pokoji. Zorničky má tak malé, že je snad ani nemá. Modrošedé oči s lehkou příměsí zelené působí mrtvě. V místnosti je ticho. Pohlédnu na Viktora. I jeho oči vypadají neživě akorát mají černou barvu.

Po paži mi začne stékat jakási kapka. Nejdřív si myslím, že je to ledový pot. Po chvilce mi dojde, že kapka je teplá a cítím pach železa. Odtrhnu oči od těch dvou a pohlédnu na svou paži. Až teď si uvědomím pulzující bolest. Nechty si od šoku zarývám do kůže až mi z drobných ranek vytéká krev. Bolest přinese další zjištění. Toto není sen. Vše je skutečné. Rozhlédnu se po místnosti. U stěny se nachází malý stoleček se zrcadlem. Na kosmetickém stolku leží množství kontaktních čoček. Ticho začíná být tíživé. Pohledem těkám mezi Viktorem a Tori. Nakonec se nechápavě zeptám: ,,Nejsi tu nějak brzy?" 

Viktor se začne smát. Jeho hluboký smích mě děsí. Je to škodoradostný smích. Zmateně na něj hledím. Než stihne Victoria cokoli odpovědět,  Viktor ji předběhne: ,,Přišel čas, aby jsi pochopila, že Victoria není tak úplně člověk a že její život skončil před pár lety." Nesnažil se skrývat hněv. Pak ještě temně dodal: ,,Victorie, musíš jí prozradit to tajemství. Jak jsem ti už řekl před tím, musí to vědět a nejlépe hned. Nezapomeň, že do úplňku jí musíš přivést k nám. Jinak si pro ni přijde on. Pokud ji opravdu chceš chránit před jejím vlastním chaosem, nenech jí upadnout do zatracení." Jen co to dořekl, věnoval mi děsivý úsměv. Tori naposledy probodl pohledem. Otočil se a vyskočil z okna. Zděšeně jsem vykřikla. Bydlíme v desátém patře a on právě skočil z okna. 

,,Musíme zavolat záchranku." řeknu s panikou v hlase. Moje zděšení nebere konce. Bylo toho na mě až příliš. Podlomily se mi kolena a já klesla na studenou zem. Victoria zavřela okno. Byla tak klidná, že mi naskakovala husí kůže. ,,Nikoho nezavoláme. Victor je v pořádku. Nemusíš se o něj strachovat." řekla a přistoupila ke mně. Seděla jsem na zemi. Nedokázala jsem zpracovat nic z toho, co se právě stalo. Vzala mě do náruče. Její pravá ruka se rozzářila modrým světlem. Položila mě na svou postel. Jakmile se mě přestala dotýkat, záře zmizela. Její pokožka byla opět alabastrově bledá. Přikryla mě huňatou dekou. Seděla jsem na její posteli, zabalená v její dece. Sedla si naproti mně. Naše kolena se dotýkali. Svíral se mi žaludek nervozitou. Musím vypadat hrozně. Zkoumala jsem její tvář. I přes chlad, který vzbuzovaly její oči, byla nádherná. Najednou mě ten chlad hřál víc než cokoli jiného. Nemohla jsem uvěřit, že mám takové štěstí a bydlím v jednom bytě s někým tak nádherným, milým, zkrátka dokonalým.

,,Tak jo." přerušila ticho Tori s povzdechem ,,Je pár věcí, které by jsi měla vědět." Na chvíli se odmlčela. Zastrčila mi za ucho pramen kaštanových vlasů, který mi padal do obličeje. ,,Chtěla jsem ti to říct už dřív. No nevěděla jsem jak... Mám tajemství, které se ovšem týká i tebe." opět se odmlčela a přemýšlela nad vhodným výběrem slov.  Na to, že byla noc, vypadala čile. Mě se však začala zmocňovat únava.

,,Víš co..." řekla jsem, než se dala opět do řeči ,,Můžeš mi to vše vysvětlit ráno prosím? Nevím jak ty, ale já se potřebuju vyspat. Zdál se mi šílený sen a potřebuju nejdřív zpracovat celý tento noční zážitek, než budu schopná vnímat další informace."

,,Jasně. Promiň. Vše ti povím ráno." odpověděla a věnovala mi upřímný úsměv. Zvedla jsem se, ale představa, že budu sama v pokoji mě znepokojovala. Otočila jsem se zpět k Victorii a zeptala se: ,,Nemůžu přespat u tebe prosím?" 

,,Samozřejmě." přikývla hlavou Tori. Ležely jsme vedle sebe. Asi je to absurdní, ale cítila jsem se v bezpečí. Objala jsem ji. Bála jsem se, že se odtáhne. To se nestalo. Ležely jsme v objetí a než jsem usla viděla jsem, že všade tam, kde se její kůže dotýká té mé, září jemným modrým světýlkem. Neubránila jsem se úsměvu, když mi zašeptala do ucha: ,,Promiň."