Anděl strážný, anebo démon?

Bistro Safe place

Od mého pokusu o skok z mostu už uběhlo několik týdnů.  Nastěhovat se k Victorii byl první dobrý nápad, který jsem - od mého útěku z domu - zrealizovala. Přesto neustále přemýšlím, jestli by nebylo lepší odejít z tohoto světa. Dnes mám denní směnu v bistru. Těším se, že zaměstnám mysl něčím jiným, než chmurnými myšlenkami. 

Ráno vstanu a na stole na mě čekají čerstvě napečené vanilkovo-citrónové muffiny. Voní nimi celý byt. Victoria je opravdu zvláštní a přesně to je mi na ní tak sympatické. Nebojí se být sama sebou, přestože to znamená být jiná. Každé ráno mi nachystá snídani a napíše k ní na lísteček vzkaz. Dnes na mě z něho růžově září nápis - Užij si den. Možná se potkáme, pokud mě poznáš.

Nevím čím se živí... Řekla mi jen to, že pracuje výhradně v noci. Takže když já ráno vstávám, ona jde spát.  To způsobuje, že se některé dny jen míjíme mezi dveřmi, nebo dokonce nevidíme vůbec. Nikdy jsem nepoznala člověka jako je Victoria. Mám pocit jako bychom se znaly už dlouhé roky, ale zároveň o ní nevím nic.

Do práce se mi podaří přijít včas, což se nestává často. Dnes pracuju se šéfem, takže si vysloužím pár sarkastických poznámek ohledně mého příchodu. Probodnu ho hraným nenávistným pohledem a oba se rozesmějeme. V bistru Safe place pracuju už pět let. Zároveň jsem jediným stálým zaměstnancem. Můj šéf Nico klade vysoké nároky na své zaměstnance, takže tu dlouho nikdo nevydrží. Ke mně se chová jako k dceři. Byl první člověk, který mi ukázal, co znamená přátelství. Říká se o něm, že něco skrývá a to lidi děsí. No já vím, že každý může mít své důvody, proč schovávat minulost, nebo cokoli jiné.

Převléknu se do pracovního oblečení. Pod bílým tričkem si nechám černý rolák a pod sukni, ve střihu písmene A, si obléknu černé punčochy. Bude mi sice během směny teplo, no nemůžu dopustit, aby někdo zahlédl mé modřiny. Vlasy si stáhnu do copu.

Před bistro postavím ceduli s denní nabídkou a nápisem OTEVŘENO. Ještě utírám poslední stůl, když vejdou první zákaznice. Skupinka holek s vlasmi v různých odstínech hnědé a čelenkami s kočičími oušky, se posadila k stolu hned u dveří. Když jsem si zapisovala jejich objednávku, všimla jsem si, že každá z nich má barvu očí identickou s odstínem svých vlasů. Všechny si objednaly kávu. Než stihnu objednávku předat Nicovi, ozve se malý stříbrný zvonček u dveří.

Vcházejí další zákazníci. Chvilku počkám než si vyberou místo a s úsměvem jdu ke stolu v zadní části místnosti. Sedí tu muž středního věku s postavou kulturisty oblečený do černého saka a úzkých černých kalhot. Opětuje mi úsměv. Dřív než se stihnu zeptat, co si dá, položí mi otázku: ,,Jaký čaj byste mi doporučila?"

Krátce se zamyslím. ,,Můj oblíbený je čaj z Motýlí květiny. Takže vám doporučuji ten."odpovím po pár vteřinách. Nikdy mě nepřestane fascinovat jeho barva. Když se okvětní lístky zalejí převařenou vodou je čaj tmavomodrý jako nebe před bouřkou. Po přidání citronu začne měnit barvu na fialovou. Čím více citronové šťávy se do čaje přidá, tím je odstín světlejší. Kromě tohoto vizuálního efektu, má podle mě magickou chuť i vůni. Muž se zvláštně usměje. Mám pocit jakoby slyšel moje myšlenky, ale to je nesmysl. ,,Mám rád magii, takže dám na vaší radu a poprosím vás jeden čaj z Motýlí rostliny." rozhodne se muž po krátké chvíli. Trochu znepokojeně přikývnu a zapíšu objednávku na malý lísteček. Ten odnesu Nicovi, který mi mezitím nachystal kávy pro skupinku děvčat. 

Nejbližších pár hodin máme plno. Jen co se jeden stůl uvolní, přijde někdo nový, takže dlouho nad mužem v saku nepřemýšlím. Zastavím se nanejvýš tak, abych se napila a i to mi musí Nico připomínat. Je od něj hezké, že se stará. Během dopoledne se v bistru míhá plno neznámých tváří.

Okolo poledne se začne Safe place vyprázdňovat. Bez  zbytečných okolků využiju situace a na chvíli se posadím. ,,Jestli chceš jdi se najíst. Chvíli to tu teď zvládnu sám." nabídne mi Nico. ,,Nemám hlad. Když tak půjdu později." odpovím a věnuju mu jeden z mých nejupřímnějších úsměvů. Ten, kterým se na nikoho jiného neusmívám. Úsměv jakým by se měla dcera usmívat na otce. 

,,Dělej jak myslíš." pokrčí rameny. 

Opět cinkne zvoneček. Vejde skupinka šesti lidí s alabastrovou kůží. Napadne mě jestli  nejsou albíni, ale nezdá se mi, že by tato pigmentová anomálie byla úplně běžná. Pár z nich patří k našim pravidelným zákazníkům. Některé tu vidím poprvé, no vypadají jako dobří přátelé. Postavím se a chystám se jít k jejich stolu, když se zvoneček ozve znovu a ke skupince albínů se připojí další dva lidé  - chlapec, který má oči tak tmavé až mám pocit, že mají černou barvu, což vytváří extrémní kontrast s jeho pletí a holka, kterou drží okolo pasu. Zdá se, že tvoří pár. 

Během toho, co si trpělivě zapisuji jejich objednávku a čekám až se všichni rozhodnou, sevře se mi žaludek náhlým pochopením a poznáním. To děvče, co přišlo trochu později, má černé vlasy jako noc, chladné modrošedé oči a když přicházela,  jediné co bylo slyšet, byl zvuk zvonku a vrznutí otevírajících se dveří. Nic víc. Žádné kroky. To vše je důkazem, že vím kdo to je. Úsměv mi zmrzne na rtech. Z nepochopitelných důvodů se cítím osamělejší než kdy dřív. Do srdce se mi zapíchne osten žárlivosti, přestože k tomu nemám racionální důvod.