Anděl strážný, anebo démon?

Plavovláska

V bistru panuje obvyklý páteční shon. Je těsně před půlnocí a od chvíle, co jsem přišla, jsem se ještě nezastavila. Očekávám, že se za chvíli začne podnik vyprázdňovat. Obvykle to tak bývá. No dnes ne. Když někdo odejde, přijde hned někdo nový. 

Okolo jedné ráno nám přišel pomoct Maël, syn Nica. Nepřekvapilo mě, že si vybral práci v kuchyni. Nerad s se mnou obsluhuje, protože máme mezi sebou nevyřešené problémy a oba se vyhýbáme rozhovoru o tom, co mezi námi bylo. Je jednodušší čekat, že čas odnese vzpomínky do zapomnění a vyléčí staré rány, než se postavit nepříjemné konverzaci z očí do očí. 

Okolo třetí hodiny ranní je konečně bistro poloprázdné. U stolu v rohu sedí malá skupinka, dle mého neprofesionálního odhadu, upírů. Mám pocit, že mě po očku stále pozorují. Skoro jakoby se o mně bavili. Asi začínám být unavená. Měla bych se najíst. Naposledy jsem snídala a začíná mi být nevolno. 

Nakouknu tedy do kuchyně. Maël si zrovna připravuje sendvič. Nico stojí opodál. Mám pocit, že se pohádali. V rychlosti si dám do misky trochu zeleninového salátu a opustím bez jediného slova prostor kuchyně. Očividně si potřebují něco vyříkat a u toho fakt být nemusím.

Když se najím, jdu se zeptat ke stolu v rohu, jestli mají vše. Zdá se mi, že vědí přesně proč k nim kráčím. Jsem v půli cesty, když se plavovlasá žena zvedne a s úsměvem řekne: ,,Zatím máme vše. Děkujeme."

Oplatím jí úsměv a zamířím na toaletu. Umývám si ruce, když se otevřou dřevěné dveře od druhého záchodu a v zrcadle vidím za sebou plavovlasou upírku. Zamyslím se nad tím, jestli přece jen není démon. 

Usuším si ruce a chystám se odejít. V tom mě chytí za ruku. Její stisk je pevný a ledový. Otočím se. Je úplně u mě a upřeně mi hledí do očí. Překvapeně jí opětuji pohled. Snažím se pochopit, co se děje. Oči má rudé a neklidné. Rozum mi velí, že bych měla být zděšená, ale v hloubi duše vím, že mi neublíží.

,,Takže je to pravda." promluví znenadání. ,,Ty si myslíš, že můžeš prožít nekonečný román s démonem..." mluví klidně se známkou pobavení v hlase. 

Svraštím čelo. ,,Prosím? Co o mně víte?" zeptám se zmateně.

,,Víc než si myslíš." usměje se ,,Vím, že žiješ s Victorií. Slíbila ti, že budete spolu. Že tě bude milovat navždy, ale to je lež."

Všechny obavy, které se mi podařilo potlačit, teď opět ožívaly v mé hlavě. ,,Jak to myslíš?" zeptala jsem se tlumeným hlasem.

,,Nechápej to zle. Victoria není lhářka... Jen je plno věcí, o kterých ještě neví. Ona věří tomu, že tě bude milovat od Rudého úplňku až do armageddonu a když se vše podaří budeš jí tuto lásku opětovat. Jenže démoni po určité době ztrácejí schopnost jakéhokoliv citu... Oči jsou bránou do duše a démoni mají oči černé a chladné. Přesně taková je i jejich duše. Je prázdná. Teď si Victoria uchovává ještě pozůstatky emocí z lidského života, jenže jednou přijde den, kdy se i tyto zbytky vytratí. Nezbyde nic než chlad a temnota... Na světě je jediné stvoření, které ti dokáže dát věčnou lásku a tím jsou upíři." plavovláska pronáší svůj monolog s přátelsky varovným tónem v hlase.

Celé mi to nesedělo, ale pomalu mě ovládal strach. Opět mě zabíjela vlastní mysl.

,,Musím se vrátit k práci. Pusť mě prosím." řekla jsem rozladěně. Potlačovala jsem slzy. Snažila jsem se nepropadat hysterii. Nemám žádný důkaz o pravdivosti slov té neznámé upírky. Ale je toho tolik, co nevím. Nevědomost, nejistota a moje mysl jsou dokonalý vražedný nástroj. Je to jako hlaveň odjištěné zbraně mířící mi na srdce.