Anděl strážný, anebo démon?

Normální den

Kromě zvuku budíku slyším v polospánku dívčí hlas. ,,Ros, musíš vstávat." šeptá libozvučným tónem. Otevřu neochotně oči. Z oken proniká do pokoje denní světlo. Victoria stojí vedle postele a budí mě. Slíbila, že nikam neodejde a že ráno až se probudím, bude v pokoji s se mnou. Usměju se na ni a znepokojeně se zeptám: ,,Zaspala jsem?"

,,Ne, ale je šest hodin, což je nejvyšší čas na vstávání. Tvůj budík s se mnou souhlasí a minimálně patnáct minut už vyzvání." odpoví Tori pobaveně. Vidím, že má dobrou náladu. Vstanu. Kuchyní voní muffiny. Dva sním k snídani. Jsou vanilkové s levandulovou polevou. Nechápu, kdy je upekla, ale jsou stále teplé. Poděkuju za výtečnou snídani. V koupelně se ujistím, že opravdu na těle nemám jedinou stopu po zraněních získaných z domácího násilí. I když je to už minulost, každé ráno se bojím podívat do zrcadla. Stalo se to pro mně pocitem patřícím k běžnému dni, přestože si uvědomuji, že to není úplně normální. Jenže zvyk je železná košile.

Obléknu si černé elegantní volné kalhoty, lososový crop top s výstřihem ve tvaru písmene V a černé sako. Po běžné skincare rutině si nanesu na tvář lehkou vrstvu make-upu,  udělám si tenké černé linky a rty si zvýrazním rtěnkou odstínu lososové růžové. Řasy si zvýrazním klasickou černou řasenkou. Když si obouvám lososové lodičky, Tori stojí v předsíni a prohlíží si mě. Zapnu si i druhou botu a napřímím se. Hledím na svůj odraz ve velkém zrcadle.

,,Sluší ti to." konstatuje Victoria upřímně. S úsměvem jí poděkuju. Než se otočím k odchodu, zeptám se: ,,Jak je to s tím spánkem? Trpíš insomnií?" Moje otázka jí rozesměje. Pobaveně odvětí: ,,Ty se nikdy nevzdáš žádné otázky, dokud se nedozvíš odpověď, viď." S touto odpovědí nejsem spokojená, ale nemám čas o tom sní diskutovat. Vzdorovitě odseknu: ,,Však já to z tebe dostanu, hned jak úspěšně složím zkoušku." Potom za sebou zabouchnu velké vchodové dveře. 

Přestože jsem se poslední dobou na učení nedokázala plně soustředit, dostala jsem ze zkoušky za dva. Domu jsem přišla šťastná a plná energie. Už mezi dveřmi chtěla Victoria vědět jak to dopadlo. Okamžitě jsem se pochlubila známkou. Mezi polibky mi oznámila, že pro mě má překvapení. 

,,Máš hlad?" zeptala se, když jsem si odložila věci do pokoje. ,,Ne. Jedla jsem ve městě." zalhala jsem a doufala, že se nebude dál vyptávat. ,,Dobře. Oblékni si něco pohodlnýho. Pojedeme na výlet." oznámila mi nadšeně. Z jejího samolibého výrazu jsem pochopila, že o tom nepovedeme rozhovor. Přikývla jsem. Byla jsem zvědavá. Vždy když vymyslela nějaký výlet, stálo to za to. 

Každým dnem jsem se do Victorie zamilovávala o něco víc. Za tři týdny se stanu démonem a budeme už navždy spolu, no nic tomu nenasvědčuje. Vážím si toho, že Tori chce, abych posledné dni v lidské podobě prožila jako člověk. Dohodly jsme se tedy, že prožijeme naprosto normální dny jako pár. Shodly jsme se, že od dneška jsme oficiálně spolu. Ale myslím si, že naplno začneme žít až po Rudém úplňku. 

Venku teplota v průběhu dne vystoupala až na aktuálních 25°C a nebe je bez mráčku. Obléknu si černé sportovní tříčtvrťáky a tyrkysové  bavlněné tričko. Vlasy si vyčešu do vysokého culíku. ,,Ukážu ti moje oblíbené místo, kam jezdím, když chci být sama." řekla Tori, čímž jen rozdmýchala mou zvědavost. Odmalovala jsem se. Konečně jsem byla připravená vyrazit. Victoria mě vedla za ruku do svého žlutého Maserati. Už  jsem ani nevnímala slabé modré světlo vycházející z její dlaně. Na sobě měla černé roztrhané rifle, černý crop top a v ruce držela velkou černo-červenou mikinu. Na zádech se jí pohupoval černý batoh Fjällräven kånken.

Než jsme se rozjely, pustila písničky na nejvyšší hlasitost. V mysli se mi objevilo pár vzpomínek na noc, kdy jsem v tomto autě seděla poprvé. Tehdy jsem se snažila nepozvracet sedačku. Dnes si na sedadle spolujezdce užívám rychlou jízdu v autě s luxusním interiérem. Victoriina ruka spočívá na mém stehně. Srdce mi buší v rytmu hip hopové hudby. Nic víc ke štěstí nepotřebuji. V té chvíli mě opustily všechny chmurné myšlenky. Prožívala jsem čistou euforii přítomného okamžiku.