Anděl strážný, anebo démon?

Victoria a Viktor

Victoria sedí vedle toho muže a očividně k sobě mají dost blízko. Pohled mi stále zalétá k nim. Zatím jsem nedala najevo, že jsem jí poznala hned co přišla. Ani ona se netváří, že by jsme se znaly. Je zvláštní vidět jí mezi lidmi. Uvědomuju si, že se její život netočí pouze okolo mě. Ale vidět to takhle  zpříma, je šokující. Nikdy se nezmínila o nikom, s kým tráví čas. Nedává to smysl. Proč by zatajovala vztah, přátele a kohokoli jiného, kdo je v jejím životě? A čím to, že jsem to zjistila až teď? 

Jelikož je obsazených jen pár stolů, mám čas přemýšlet o čemkoli. A to většinou nepřinese nic dobrého. Teda hlavně pro mě.  Je na čase přestat být dětinská. Ve svých dvaceti letech bych se neměla chovat takhle. Victoria může trávit čas s kým chce. Je dospělá a já jsem ten poslední člověk, co by se měl starat o to, s kým, kde, kdy a proč Victoria tráví svůj čas. Uvědomím si, že se začínám lehce červenat studem nad vlastní nedospělostí, žárlivostí a iracionálností myšlenek.

Zkontroluji, že žádný zákazník nic nepotřebuje a vydám se za Victorií. Je mi jasné, že když si s ní nepromluvím teď, tak dnes už vůbec. Až přijdu večer domu, tak ona už bude na cestě do práce. Zkrátka se mineme. Tváře mi už zchladly, takže mám už normální barvu.

,,Ahoj Tori." usměju se, když stojím před jejich stolem. Všichni ke mně vzhlédnou. Trochu znervózním. Ale jen do doby než Victoria řekne: ,,Ahoj Ros. Jestli máš chvilku, posaď se k nám." Usmívá se a věnuje mi všechnu pozornost. Přitáhnu si židli od vedlejšího stolu a posadím se přímo oproti Victorii.

,,Lidi, tohle je moje nová spolubydlící Rosalie. Ros, tohle jsou moji přátelé." začne s představováním, když si sednu. Ukáže na kluka vedle sebe, který se od ní nepatrně odtáhl a řekne: ,,Tohle je můj nejlepší kamarád Viktor. Je pro mě jako bratr." Potom mi představuje všechny své přátele jednotlivě. Jsem si jistá, že mi sdělila jméno každého z nich, no vnímám jí jen na půl.  Hrozně jsem na sebe naštvaná. Mělo mi být jasné, že kdyby s ním chodila, určitě by si ho vodila domu, nebo by spolu dokonce žili... Když jsem se vrátila myšlenkami opět k Victorii, zaslechla jsem, že se mě ptá, jaký jsem měla den. Sotva jsem jí stihla odpovědět, zvoneček ohlásil příchod nových hostů. Musela jsem se vrátit k pracovním povinnostem.

Schylovalo se k čtvrté hodině odpolední a bistro se znovu začalo plnit. Už nebyl čas na nepozornost, či dlouhé rozhovory. Avšak vždy, když jsem procházela okolo Tori, anebo jsem něco nesla komukoli z jejích přátel, se na mě usmála, anebo mrkla jedním okem. Na okamžik jsem měla pocit, že jsem v jejích očích zahlédla drobné modré jiskřičky.

Soboty jsou vždy náročné, proto patří k mojim oblíbeným dnům v práci. Dnes se mi o hodinu prodlouží směna, protože mě střídá nová brigádnice a musím jí poučit o fungování nočních směn. Mám pro ní nějaké rady a tipy jak to tu v noci přežít bez stresu a neusnout.  Nica střídá jeho nejstarší syn, který Safe place jednou zdědí. A až ta doba nastane, doufám, že si už nevzpomene jak jsem mu před pár lety zlomila srdce.