Spektrum: Temný fénix

8. Začátek plánování

Bart seděl u snídaně a bojoval s míchanými vajíčky. Myšlenkami byl ale neustále úplně jinde. Neustále přemýšlel nad jejich plánem, jak zjistit, kdo je ten tajemný hajný.

Většina studentů toho muže ani neviděla, natož aby o něm něco věděli.

Bart a Andromeda byli jedni z mála, kdo věděl, kde přesně kde je jeho chatrč.

Muž nikdy nechodil do hlavní síně na snídani, oběd ani večeři.

"Něco mě ještě napadlo." Řekl najednou nahlas.

"Řekneš mi to nebo mám hádat?" Řekla pobaveně Andromeda a napila se z vysoké sklenice nějaké růžové tekutiny, kterou Bart raději nezkoumal.

"Přežil náš cíl vůbec pád meteoritu? Ten výbuch přeci zničil pořádný kus lesa."

Andromeda se zamyslela. ", Neřekli nám ani slovo o nějakých obětech.'

"Ha!" Zakřičel Bart, až se po nich několik studentů otočilo.

"Mohl by si toho nechat? Vždy zakřičíš jako blázen." Zavrčela na to Andromeda.

"Třeba jsem blázen." Odpověděl na to pobaveně.

Andromeda ho sjela naštvaným pohledem. "Někdy si připadám, že jsem mnohem starší než ty."

Bart přikývl ",souhlasím, někdy si hrozně nudná."

Andromeda zakroutila hlavou. "Ty opravdu nevíš, jak se mluví s dámou."

Bart se zasmál a ukázal na ní prstem. "A ty pořád zapomínáš na to, že nejsi dáma.

Potom se ale vrátil k tématu. "Nikdo o něm skoro nemluví, možná by ani neřekli, kdyby umřel."

Andromeda ale hned zakroutila hlavou.

"Podle mě už máš moc divokou fantazii. Co máme teď za hodinu?"

Potom se podíval do rozvrhu. "Skvělý, zrovna máme Věštění. Nemáme ho poslední dobou nějak často?"

"Ne, máme ho stejně jako všechny ostatní předměty." Odpověděla Andromeda a společně vyrazili na cestu.

Hrad byl nebo velké bludiště, které bylo stavěné tak aby se zdejší obyvatelé prostě naučili cestu nazpaměť.

Bart i Andromeda už ale byli v hradu, tak dlouho, že už cestu nakonec našli a nakonec byli před učebnou Věštění.

Oba vešli do kruhové místnosti plné kulatých stolků a červených křesílek. Rozdělili se a hledali volné místo, protože opět přišli mezi posledními.

Bart nakonec našel jeden stolek, kde mohli sedět pouze dva lidé a mávl na Andromedu.

Ta k němu přišla a propálila ho pohledem schopným založit lesní požár.

„Už jsem ti říkala tisíckrát, aby si na mě tak nemával, že je to jak na psa."

"Tak na mě neštěkej a sedni si." Řekl pohotově Bart.

Andromeda si dala ruce v bok a sedla si tak rázně, že málem spadla na zem.

Bart se k ní naklonil a řekl. "Chtěl jsem si domluvit, jak to bude s naší výpravou za tajemstvím našeho hajného."

"Je hodina, měl by si pro změnu poslouchat profesora." Zamumlala Andromeda.

Bart mávl rukou. " Ten pořád něco povídá."

Potom se otočil a zjistil, že Algernona zkouší Duritruxe. Znovu se tedy vrátil k jeho hlavní náplni hodiny.

"Do knihovny půjdeme večer aby tam nikdo nebyl a Jörmungandr bude určitě spát.

"Myslíš, že draci v noci spí?" Zeptala se ho Andromeda.

Bart se zamyslel. "Jörmungandr je ve dne k dispozici návštěvníkům knihovny a někdy spát musí."

Andromeda přikývla. To co říkal dávalo smysl i když s tím nemohli zas tak úplně počítat.

Bart chtěl mluvit dál, když se nad nimi objevil profesor Algernon. Nepochybně už skončil s pouštěním hrůzy na Duritruxe a zaútočil na svoji novou oběť

"Neruším vás trochu?" Zeptal se pobaveným hlasem, po kterém mohla následovat už jen jediná věc.

"Andromeda Swift, tebe jsem ještě nezkoušel. Nevím jak si mi do teď mohla unikat ale napravím svou chybu.'

"Mě to nevadilo, ráda přenechám své místo někomu jinému, vždyť víte jak jsem hodná.' Špitla Andromeda okamžitě.

Profesor se krátce zasmál. "To byl dobrý pokus ale už tady učím pěknou řádku let a vůči takovým pokusům, jsem již imunní. Teď se prosím koukni do křišťálové koule a řekni mi, co tam vidíš.

Andromeda se podívala do křišťálové koule, jejíž obsah se převaloval ze strany na stranu. Bart tam vždy viděl spoustu věcí ale ona viděla pouze jediné.

"Zítra ráno bude asi pěkná mlha." Řekla nahlas a celá třída se začala smát.

"No, no, no, tak se uklidníme." Zvolal rychle Algernon a v učebně se opět rozhostilo ticho.

Potom se otočil zpět na Andromedu.

"Snaž se více. Otevři svou mysl a nenechat se rozptylovat tím, co se děje kolem tebe.

Andromeda hleděla na mlhu a přemýšlela, jestli to co řekl profesor dává vůbec smysl. Jak se nemá nechat rozptylovat tím, co se kolem ní děje, když na ní pořád mluví.

Její mysl náhle odlétla od svého těla. V mlze před ní se něco pohybovalo. Vypadalo to jako postava v dlouhém plášti s kapucí. Mlha náhle ustoupila a ona začala říkat celé třídě, co před sebou vidí.

Temná postava seděla v bílém křesle, což bylo v kontrastu s černým pláštěm, který měl neznámý na sobě. Místnost kolem neznámého byla obložená světlými dlaždicemi, které vytvářely dojem laboratoře nebo nemocničního sálu.

Z jeho obličeje nebylo, díky kapuci, vidět vůbec nic.

Přímo před ním stála Andromeda, Bart a ještě jedna dívka.

"Nejdříve jsem se divil, jak jste se dostali tak daleko ale teď už vidím, proč tomu tak je." Pronesl neznámý hlubokým hlasem. Potom vstal a šel pomalu k nim. Po pár vteřinách se zastavil před dívkou, kterou Andromeda neznala. "Jak si mě potom všem mohla zradit?" Zeptal se jí hlubokým hlasem.

Dívka se na něj podívala a začala se smát. Její smích nezněl pobaveně ale skoro šíleně. Dívčin smích byl čím dál tím pronikavější. prořezával se Andromedě až do mozku. Chytila se za hlavu a spojení s křišťálovou koulí zmizelo. Znovu před sebou viděla profesora i úplně bledého Barta.

"Uklidni se a pomalu, zhluboka dýchej." Radil jí okamžitě Algernon i když ho příliš nevnímala. Nedokázala se vyznat v tom, co právě viděla.