Spektrum: Temný fénix

14. Příchod temnoty

 Bart sledoval temný oblak, temnější než noc. Nebyla to tma, která ukrývá mnohé divy, aby si odhalily až v pravý čas. Tohle byla temnota, vše požírající nicota, která polyká vše živé. Uprostřed toho všeho se ale objevila bledá mužská postava.

Bart věděl, že má před sebou temného boha Meldara. Viděl v jeho srdci pouze nicotu. V ten okamžik pohlédl do budoucnosti a viděl v ní temnotu a nespočet mrtvých. Spatřil upírku Aliu i jejího syna Dranora. Viděla válečnici Lineu a plavidlo Artemis. Náhle se ale divoké obrazy zastavily a uviděl pustou planetu. Kolem ní bylo tisíce vesmírných lodí. Některé z nich vypadaly skoro jako letadla, která už viděl. Některé ale připomínaly spíše plující ostrovy nebo města. Náhle ale jeho mysl pohltila temnota a chlad.

**

Andromeda seděla na ošetřovně a hleděla na Barta, který ležel před ní. Prohlížela si jeho bledou tvář a čekala na jakékoliv známky probuzení.

Bart se už několik dní neprobudil a ona se bála o jeho život.

Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Proč Bart neměl vidění a za pár minut se neprobudil, jako všichni.

Do pokoje přišla vedoucí ošetřovny. Vysoká a ladná bytost, připomínající kočku.

"Má milá, nemůžeš tady jen sedět."

Andromeda se na ní podívala, očima plnýma smutku. "Bojím se o něj."

Ošetřovatelka ale zakroutila hlavou a položila jí ruku na rameno. "Jeho stav je stabilizovaný, nic se mu nestane. Jen čekáme, až se probudí."

Andromeda ale zakroutila hlavou. "Ředitelka mi řekla, že nikdo neví, co se vlastně stalo."

Vedoucí ošetřovny se podívala na Bartův bledý obličej, který se na bílém povlečení skoro ztrácel. "Nejspíše upadl do věšteckého tranzu ale jistí si tím úplně nejsme. Teď už musíme jen čekat."

**

Bart se opět objevil jinde. Před sebou viděl obrovské smyčky dlouhého těla a poznal, že má před sebou bytost, kterou už viděl.

Had sledoval Želvu a těšil se z její práce. Jeho dcera nevěděla, že nad ní bdí a stráží její dílo. Myslela si, že sama probudila světlo i dala do pohybu celou Zemi a mělo to tak ještě tisíce let zůstat. Bart věděl, že se tyto dvě bytosti setkají až nastane Ragnarok, poslední den tohoto vesmíru. Do té doby ale půjdou každý svou cestou.

Náhle se vše začalo točit a všechno mizelo. Viděl obrazy sopek, obrovských vodních vln i padajících stromů.

Za pár vteřin se ale vše zastavilo a Bart se objevil na novém místě.

Opět hleděl na Želvu, která se vznášela vesmírem a prohlížela si planetu pod sebou.

Náhle se opět objevil stín a před Želvou vyplul z temnoty Meldar.

"Chci vlastní království." Pronesl hlubokým hlasem. Jeho tón dokazoval, jak se cítí jistý a mocný.

Želva ale zakroutila hlavou. "Každá své místo a své předurčení. Ty nemáš být ve vlastním vesmíru ale starat se o část tohoto. Stvořila jsem místo, kde máš být.

Meldar ale zakroutil hlavou. Jeho bledou tvář zbrázdil hněv. "Viděl jsem, co si pro mě stvořila. Hlubiny Tartaru nejsou ničím jiným, než temným hrobem. Chci tvořit vlastní život a ne čekat na zbytky, co mi ostatní pošlou."

Želva znovu zakroutila hlavou. "To nejsou zbytky ale duše mrtvých, které nemohou kráčet po tomto světě."

Želva cítila jeho vztek ale on nemohl nic dělat. Její moci se postavit nemohl. Želva nemohla a ani nechtěla tvořit nic dalšího, a tak všechny jeho nápady odmítla. Meldar se rozhněval, a tak vznikl spor, který měl trvat tisíce let. Bohyně vědění ale předpověděla příchod dne, kdy ticho a tma padnou a akt počátku bude dovršen do svého konce. Hlubiny Tartaru se otevřou a vypustí do světa velké zlo. Vesmír v ten okamžik zanikne, aby mohlo vzniknout něco nového. Nastane konec času. Bartovi se opět před očima začala míhat divoká změť obrazů.

**

Andromeda prošla školní pozemky a došla až k místu, kde byli prosklené budovy. Celkově jich tu stálo pět ale první ročník směl pouze do té první.

Andromeda dala hlavu ke dveřím a snažila se nakouknout dovnitř. Nakonec vzala do ruky černou kliku a otevřela. Okolo dlouhého dřevěného stolu už stálo několik studentů.

Skleník lemovalo několik regálů, které byli plné všelijakých rostlin. Nejraději by sem vůbec nešla. Chtěla být u Barta, který se stále ještě neprobudil. Zanedbala několik hodin ale přišla za ní Ředitelka a pohrozila jí vyloučením, když nezačne chodit na hodiny.

Zamířila tedy raději hned na následující vyučující hodinu a bohužel, to bylo Bylinkářství. Stála na svém místě a přemýšlela, jak jsem poprvé přišla. To byl Bart s ní a oba přemýšleli, jestli mají vejít dovnitř. Setřela si zrádnou slzu, která ukazovala, jak se cítí a vynadala si sama sobě. Nemůže pořád brečet. Bart přece neumřel ale jen ležel na ošetřovně.

Za pár minut vešel profesor Field, už vypadal poněkud klidněji a ani vlasy už neměl tak naježené i když stále působil trochu podivným dojmem. Naštěstí si na to už zvykla natolik, aby se nad tím nepozastavovala.

„Všichni si stoupněte ke stolu prosím a začneme hodinu." Pronesl rázně a zastavil se u katedry.

„Vítejte na hodině Bylinkářství, zde nebudeme téměř potřebovat hůlky ale budete potřebovat ochrané rukavice. Kdo tedy má pořád v ruce hůlku, jí okamžitě schová. Upozorňuji hlavně dámské osazenstvo, že jejich nový lak na nehtech nás momentálně nezajímá a vezmou si ochranné rukavice.

Andromeda se podívala před sebe, kde stála jedna z dívek. Ta si prohlédla své růžové nehty a se zarmouceným pohledem si vzala ochranné rukavice.

Profesor Field ze stolu vzal nůžky na prořezávání a ukázal na květináče po obvodu skleníku. "Už jsme se naučili, jak vypadá svazovník. V dnešní hodině prožeřeme uschlé výhonky.

Andromeda ze stolu vzala nůžky a bezmyšlenkovitě se pustila do nejbližší rostliny. Prohlížela fialovozelené šlahouny a nemilosrdně ustřihla každý, který začal usychat. Za pár minut se tam objevil i Duritrux. Malý chlapec s šedivými vlasy, který s nimi čelil divočákům.

"Ahoj, můžu se přidat?" Vyrukoval okamžitě z řečnickou otázkou, protože na její odpovědi teď ani moc nezáleželo.

Andromeda jen něco zabručela a dál si svoji špatnou náladu vybíjela na nevinné rostlině.

Duritrux si ale jejího postoje moc nevšímal.

"Jak je Bartovi? Slyšel jsem, že umírá?"

Andromeda se na něj okamžitě naštvaně otočila a nůžky namířila dopředu jakoby to byl meč.

"Neumírá! Je úplně v pořádku? Jestli hledáš senzaci, tak jdi k někomu jinému!" Zařvala na něj vztekle.

"Andromedo Swift?!" Ozval se naštvaně od katedry profesor Field.

"Co je?" Zakřičela na něj okamžitě Andromeda.

Profesor Field si rychle stoupl. "Tak dost, tohle rozhodně na mých hodinách trpět nebudu. Okamžitě odejdi a jdi do ředitelny.

"Dobře!" Zakřičela Andromeda a vyrazila ze skleníku.