Nejen jedno místo

(6) Jiná než ty

A tak se přece jen vydali domů. Axel změnil směr na opačnou stranu sotva pět minut poté, co vyrazili, a Isky mu na to nic neřekla, i když věděla, jak sobecké to je. Loudala se za ním.

„Axeli?" pípla vlčice. „Mám hlad. A myslím, že už nemám sílu jít dál."

Axel se prudce otočil, jak se jí lekl. „Máš pravdu, dáme si přestávku. Něco nám ulovím," řekl.

A bez dalších slov vyrazil napřed.

Iskataela si lehla na zem a stočila se do těsného klubíčka. Bolel ji žaludek.

„V pohodě?"

Axel stál nad ní s dvěma králíky v tlamě. Musela usnout, i když jí to tak vůbec nepřišlo.

A tak se oba najedli. Iskataela si myslela, že Axel bude chtít vyrazit na cestu hned po jídle, ale vlk zůstal jen tak ležet na místě a nechal vlezlý studený déšť smáčet jeho už tak mokrou srst. Byl na něj smutný pohled, jak tam jen tak ležel, netečný a oddaný živlům jako strom, co padl příliš brzy.

„Není ti zima?" zeptala se Iskataela.

„Trochu. Proč se ptáš?"

„Vydrž chvíli." Iskataela nechala Axela na jeho místě a proběhla les, než našla nějaký velký balvan. Vzpomněla si, jak Elzika ráda při každé cestě lezla na i ty nejmenší vyvýšeniny, a rozhodla se udělat to samé. Překvapilo ji, jaký má rozhled, i když stála jen asi metr nad zemí.

Když jste celý život skoro sami, asi vám nezbude nic lepšího než se pořád rozhlížet, pomyslela si. A zavolala Axela.

Vlk přiklusal hned vzápětí a zvědavě naklonil hlavu, když viděl Iskataelu na jejím trůně. „král hory ve dvou?" prohodil. „když mi dáš půl hoďky, tak možná."

Ta poznámka Iskataelu zaskočila. S Axelem si nikdy doopravdy nehrála a i kdyby, teď se jí do toho rozhodně nechtělo.

„Ne. Počkej tady, prosím."

Iskataela vyrazila hlouběji do lesa a v duchu si opakovala Elzičiny poučky: jednu řadu silných větví polož kolmo k zemi, pak naházej listí nebo klestí, pak další řadu větví, aby ti to neodfoukl vítr, a naspod nacpi další větve a pod ně kameny.

Axel vypadal, že nemá nejmenší tušení, co si o tom myslet, když Isky nanosila ke kamenu materiál. Když byl ale přístřešek hotový, obdivně si ho prohlížel.

„běž se schovat," pobídla ho Iskataela, když viděla, že neví, co dál.

Axel poslušně zalezl pod hromádku větví.

„To jsi celou tu dobu dělala? Stavěla jsi přístřešky?" zeptal se s plachým úsměvem.

Iskataela mu vyprávěla o Elzice, lovení s kamarády, hrách a horských vlcích. Axel se na ní díval skoro laskavě. Iskataela si na to nedokázala zvyknout. Musel v ní vidět Mirisu. Díval se na ni úplně stejně.

„Říkáš černá vlčice s kroužky okolo očí? Přísahám, že nějakou takovou jsem už někde viděl. Jen netuším kde."

Chvíli si jen tak povídali, než Axel usnul. Iskataela viděla tuhle jeho stránku prvně. Většina vlků ho viděla jako krutého a bezcitného, jenže zapomněli, že krutým a bezcitným se stal až poté, co ho zradilo jeho zlomené srdce. Ten nový Axel pro ni byl velkou záhadou.

Iskataela chtěla spát taky, ale nešlo to. Teď, když se konečně mohla zastavit a zamyslet, dorazily vzpomínky k jejímu srdci jako voda po přílivu. Iskataela by asi neoznačila Mirisu za její kamarádku. Byly každá odlišná. Mezitímco Mirisa byla šťastná, že místo lovení a hledání kořisti mohla hlídat prcky, Iskataela to měla spíš naopak. I tak jí to ale chybělo. Chyběl jí pocit, že všechno je v pořádku a že má rodinu, která se o ni postará.