Nejen jedno místo

(7) Kolik barev má nebe

Les byl najednou plný zvířat. Objevila se celá rysí rodinka i Elzika. Po nich přiletěli krkavci. Obklopili ji jako podzimní listí obklopuje zemi.

„Co se stalo?" zeptal se Jorik.

„Zlomená žebra," vysvětlil Axel.

„Nemůžu ji vzít domů," špitl Jorik, „vedle mojí mámy, u které musíme trávit poslední dobou až moc času, ji čeká dost nepříjemné uzdravování."

Iskataela je moc nevnímala. Soustředila se na Elziku, která stála vedle Delzy a držela si odstup. Dívala se na ni napůl lítostivě, napůl zvědavě.

„Elzika říká, že bychom měli jít do hor," řekla Elziana, „u rysů prý zůstat nemůžeš, a kdybys musela zůstávat sama tady v lese, něco by ti mohlo ublížit."

Iskataela měla chuť se zeptat, proč jí to Elzika neřekla sama, ale neměla na to sílu. Každý nádech ji bolel.

„Zkus se postavit," pobídla ji Elziana, „půjdeme do hor."

„Potrvá... týden..." vydechla Isky.

Axel přikývl. „Ale to je jedno. Musíme tě tam dostat. Je to celé moje vina."

Iskataela nesouhlasně zavrtěla hlavou. Byla to její vina, jen její vina. Kdyby si tuhle hloupou cestu nevymyslela, nemuselo se to vůbec stát.

„Můžeš chodit? Máš tlapky v pořádku?" zeptal se Jorik.

Iskataela popošla pár opatrných kroků. Axel si ji starostlivě prohlížel, jako by snad dokázal skrz její kůži a zimní srst odhalit zranění, o kterých ještě ani neví. Asi si narazila kyčle, ale vypadalo to, že nic dalšího zlomeného nemá.

Iskataela nedokázala ujít více než kilometr, a pak si musela odpočinout. Elziana zůstávala u ní na stráži a všichni ostatní se jako na povel dali do práce. Jorik nejdřív zašel domů a shromáždil jeho rodinu, a pak rozdělil všem úkoly, ale to ani nebylo potřeba. Všichni jako by instinktivně věděli, co mají dělat. Axel oběhl nejbližší část lesa. Krkavci obletěli tu vzdálenější. Elzika stavěla přístřešky. Rysové našli vodu a ulovili potravu. Když Iskataela usnula, občas se vzbudila schovaná pod příjemně teplým listím jako koloušek.

Po několika dnech, které působily jako věčnost, se celá karavana konečně shromáždila v údolí. Iskataela měla pořád bolesti a žádnou sílu, ale byla šťastná. Posledních pár dní bylo sice náročných, ale měli svoje kouzlo. To, jak všichni věděli, kde je jejich místo. To, jak večer usínali společně na jedné louce a okolo ševelil studený vítr. To, jak nikdo nemusel být dost dobrý na to, aby k nim patřil.

Jen jedinou chybu to mělo, a to Iskataelin hořkosladký pocit, že až se uzdraví a tahle provizorní smečka se vrátí zpátky do svých životů, bude jí to moc chybět.

Ten večer se velení ujala Elziana. Poprosila krkavce, aby zaletěli do hor a vysvětlili vlkům, co se stalo. Řekla rysům, ať se poohlédnou po potravě, vlkům, ať dávají pozor v okolí, a poprosila Zitziho, aby šel spát a v noci hlídal. Pak zavedla Isky do jeskyně, kde tekl potok. Příjemný chlad pomáhal Isky od bolesti.

„Nesnáším být takhle bezmocná, ale cítím se mezi vámi doma," řekla Iskataela Elzianě pomalu. Lapala po dechu.

Medvědice přikývla na souhlas. „Je fajn vědět, že jakkoliv nesourodá tahle provizorní smečka je, dokáže fungovat, když se stane něco vážného. Jeden za všechny, všichni za jednoho."

„Kéž by to takhle bylo i v mojí smečce."

Elziana se usmála. „Být samotář má svoje výhody."