Nejen jedno místo

(3) Malý rodinný výlet

Iskataela se vzbudila brzy ráno. Jakýsi zbytek jejího snu ji držel v přesvědčení, že ji vzbudil výkřik, který se stále odrážel od imaginárních skal. Chvíli se ještě pokoušela usnout, ale bylo to zbytečné. Nedokázala přestat přemýšlet. Nakonec skoro přesvědčila sama sebe, že Axel je mrtvý, Elzika jen předstírá, že ji má ráda, a že nemá žádný domov, kam by se mohla vrátit. Asi už z toho blázní.

Bylo krásné tiché ráno. Probouzející se slunce vytvářelo iluzi země zářící skrz jehličí. Iskataela se snažila nevzbudit Elziku, když vylézala ven z úkrytu, ale bylo to zbytečné. Rezavá vlčice už byla dávno vzhůru.

Obě dvě vstaly a protáhly se, a pak beze spěchu a zbytečných slov vyrazily směrem k ovčínu. Iskataele přišlo všechno neuvěřitelně krásné. Větvičky jim praskaly pod packami, ptáci na stromech cvrlikali svoje písně, a ona si klidně kráčí vyšlapanou cestou se svojí nejlepší kamarádkou. Nic nemohlo být lepší. Kéž by spolu mohly dojít až na druhý konec světa.

Až moc brzy procházely loukou, kde se potkaly. Vydaly se skrz ni, podlezly ohradník a zamířily až k velké stáji s rozbořenou střechou, okolo které se motalo stádo ovcí. Měli štěstí; jejich pastýř nebyl nikde v dohledu. Zato Azor je spatřil a začal na ně štěkat a vrčet, dokud rozruch nepřivedl Ezia.

„To je dobrý, Azore, ti jsou od nás," uklidnil Ezio kamaráda. „Ahoj. Co vy tady?"

„Byl tu včera Axel?" zeptala se Iskataela.

„Jojo. Říkal něco o tom, že u vás hrozně prší, a jestli nevím, co s tím. Myslel jsem, že si dělá legraci. Vypadám snad jako někdo, kdo umí ovládat počasí? Tak jsem mu řekl, že vážně netuším, jak mu pomoct. A to bylo všechno. Vypadal, že má naspěch."

„A asi nevíš, kam šel potom?" zeptala se Elzika.

„Bohužel. Nechcete se chvíli zdržet? Místa je tu dost."

„Rády bychom, ale máme ještě nějakou práci," odpověděla Elzika.

Iskataela také poděkovala a vydala se s Elzikou zpátky do lesa. Idylka z rána byla ta tam. Celá ta záležitost s deštěm jí najednou přišla hrozně trapná. Cítila se jako idiot. A co víc, doteď neřekla Elzice, proč a kam s Axelem vlastně šla.

„Axel chtěl řešit obyčejný déšť uprostřed obyčejného podzimu? To neví, že na podzim prší?" smála se Elzika, když odcházely.

Vlčice mířily směrem k horám a roklinám, kde stromy začínaly houstnout a zkracovat se. Iskataela přibližně tušila, kde jsou, ale jinak od toho, co ji všude vodila Elzika, ztratila orientaci. Byl statek s ovcemi deset kilometrů daleko, nebo dva? Neměla tušení.

V dálce zahlédly medvědici pasoucí se na lesních plodech. Iskataela instinktivně vyrazila napřed, aby ji zahnala, než jí došlo, že nemá žádná vlčata a teritorium, které musí chránit.

„To je Elziana," vysvětlila Elzika, „je hrozně hodná. Ten typ kamarádky, která by mi nosila jídlo, kdybych se mi někdy něco stalo. Vůbec se jí nemusíš bát. Zeptáme se jí na Axela, a jestli bude souhlasit, budeme chvíli cestovat s ní."

„To takhle děláš vždycky? Cestuješ a přespáváš u známých?" zeptala se Isky.

„Když to trochu jde. Snažím se u nikoho nezůstávat moc dlouho, aby si nezačali myslet, že tam zůstanu. Ale život je prostě trochu jednodušší, když na něj nejsi sama."

Ani Elziana bohužel nepotkala nikoho, kdo by se podobal velmi podrobnému popisu Axela, který jí dala Iskataela. Společně se vydaly podél nejbližších kolejí, a měly štěstí. Našly čerstvou mršinu statného jelena.