Nejen jedno místo

(9) Nejen jedno místo

Ve stáji bylo ticho. Ne klidné nebo veselé ticho doprovázené hovorem a ťukáním deště na slaměnou střechu. Bylo to tíživé, křičící ticho, které bolelo v žaludku. Ani ovce nevydávaly žádné zvuky.

Iskataela se už podvacáté rozhlédla okolo sebe. Zklamalo ji, když viděla stále to samé. Plískanici před otevřenými vraty stáje. Ovčácké psy ležící u ovcí shluklých k sobě. Axela, který od toho, co Dalisa utekla, spal. A když nespal, vrčel na každého, kdo se zkusil přiblížit.

Iskataela nevěděla, kdy skončí bouřka. Nedokázala říct, co si teď asi myslí Axel. Dokonce ani netušila, co si má myslet ona sama. Ale jednu věc věděla jistě. Nesmí nechat Dalisu zase odejít. Nikdo jiný to za ni neudělá.

A tak se pomalu postavila. Elzika se na ni chápavě podívala. Iskataela neřekla nic. Navzdory bouři vyrazila deštivým údolím a hnala se až k chaloupce. Utíkala nekonečně dlouhými pláněmi, dokud nedorazila k psí boudě. Slyšela za sebou čvachtavé kroky, ale neohlížela se.

Dalisa ležela před svojí psí boudou, déšť nedéšť. Když viděla Iskataelu, slabě, unaveně zamávala ocasem na pozdrav. Isky si ale všimla, že se usmívá.

Iskataela nedokázala mluvit. Strávila tolik času přemýšlením, co by Dalise řekla, ale teď? Ani slovo. V krku měla sucho a v očích tiché slzy.

„Jsi naživu," řekla nakonec hloupě. „Protože bydlíš celou tu dobu u lidí."

Dalisa přikývla. „Ale možná se teď vrátím zpátky domů. Možná. Stojíte o mě ještě? O starou nanicovatou vlčici?" Dalisa se smutně usmála.

„Neříkej to takhle. Všichni tě máme moc rádi."

Dalisa se odvrátila. „Udělala jsem hroznou věc," mumlala si napůl pro sebe. „Kdybych tehdy nevzala Mirisu na ten lov, nic by se nemuselo stát. Jenže já doufala, že jí ulovím nějaké mládě a naučím ji, jak lovit. Myslela jsem si, že jí to půjde líp, když budeme samy. A tak jsem od hejna divočáků oddělila sele. Ale nedávala jsem si dost pozor. Mezitímco jsem Mirise vysvětlovala, jak správně chytit zvíře za krk, bachyně si všimla, že jí chybí jedno mladé, a vyřítila se proti nám. Zvedla Mirisu za hrdlo dřív, než jsem si vůbec uvědomila, co se děje."

„Prasata jsou nebezpečná," špitla Isky. Netušila, co jiného říct. „Nedávno jsem si kvůli nim zlomila žebra," dodala nakonec. „Myslela jsi to dobře."

„Asi se toho hodně stalo, když jsem byla pryč."

„To je pravda. Měli bychom to probrat doma, všichni spolu."

„Is!" Elzika se objevila odnikud. Utíkala k oběma vlčicím, déšť nedéšť. „Ty se teď vrátíš domů, viď?" zeptala se, aniž by se podívala na Dalisu. Iskataela postřehla v jejím hlase stopu zklamání.

„Vrátím. Ale jen proto, abych viděla Freizu. Pak zase půjdu dál. S tebou. Třeba až na konec světa."

„Ale..."

„Elziko, přemýšlela jsem. Myslím, že moje rodina nejsou jen vlci a můj domov není jen jedno místo. Je na čase, abych začala žít vlastní život."

Elzika vypadala trochu zmateně. „říkala jsi přece, že tě tvoje smečka potřebuje."

„Anebo jsem já potřebovala je víc, než oni potřebovali mě. Myslím ale, že to už se změnilo. A teď bychom měly jít za Axelem."

Na Axela narazily cestou. Klusal proti nim. Zamával ocasem na pozdrav a pak se zdvořile dotkl čumákem Dalisina. Dalisa se ani nehnula.

Iskataela věděla, že by se aspoň měli rozloučit s Eziem a Azorem, ale když matka a syn vyrazili za smečkou, nic nenamítala a vydala se za nimi.