Nejen jedno místo

(8) Ovečky a vlci

Iskataelino uzdravování bylo dlouhé a hlavně nudné. Většinu času nemohla dělat nic jiného, než ležet a pozorovat okolní život jako kdysi Axel. Když už se postavila na nohy, bylo to jen proto, aby došla k potravě a zase nazpátek, pokud jí někdo něco nepřinesl.

V době, kdy se zima přehoupla do jara a Kazia přivedla k řece nový vrh vlčat, Axel začal mluvit o tom, že se musí vrátit zpátky domů.

„Nechce se ti, viď?" konstatovala Isky. Byla ráda, že už může mluvit bez bolesti.

Axel na to nic neřekl. Podíval se směrem ke skupince zvířat, která lovila v řece ryby.

„Budou mi chybět," zakňučel.

„Brzy se sem vrátíme."

„Myslíš, že se na nás doma nenaštvou, když budeme chtít zase odejít?"

Na to Iskataela neznala odpověď. Přemýšlela hlavně o tom, v jakém stavu najdou Freizu.

Byl to smutný den, když Axel, Elzika a Iskataela řekli přátelům z hor poslední sbohem. Axel, stejně jako minule, sotva po pěti minutách cesty obrátil směr na druhou stranu od smečky.

„Dneska ne Axeli, musíme být doma co nejdříve," napomenula ho Iskataela.

Axel slabě zakňučel, jako by doufal, že si toho nikdo nevšimne, a vyrazil správným směrem.

Iskataela se snažila nezastavovat, když míjeli rašeliniště. Při pohledu na něj se jí vybavila hádka, kterou měla s Elzikou. A teď to nechává za sebou spolu s kamarády a zážitky.

Věděla sice, že cesta domů není konec světa, ale přesto jí to tak připadalo.

První noc strávili v údolí kousek od farmy. Iskataela ležela v hnízdě, které si vyrobila, mezitímco Axel s Elzikou si povídali v přístřešku, s jehož stavěním Axel pomáhal.

„Umíš štěkat a výt?" zeptal se vlk.

Vlčice se zasmála. „Vychovali mě rysové, nevyrostla jsem na měsíci."

A předvedla ukázkové zavytí a zaštěkání.

Iskataela pozorovala venku stíny, i když vlastně netušila, co v nich hledá. Možná doufala, že se objeví ta vlčice z jejích halucinací a poví jí něco, na co sama nedokáže přijít. V keřích se něco hýbalo.

Iskataela se naježila a prudce zaštěkala. Jejím žebrům se ten trhavý pohyb moc nelíbil.

Za Iskataelou se ozvalo šustění, jak oba vlci vyběhli z přístřešku a rozhlíželi se po okolí.

Z vysoké trávy vyšel Ezio. Iskataela zmateně naklonila hlavu.

„Co ty tady?" zajímal se Axel.

„Do ovčína se dostala povodeň," vysvětlil vlk. „Nic vážného se nikomu nestalo, ale potřebujeme přestěhovat ovce na vyšší pastvinu, a to s Azorem sami nezvládneme. Musíme pomalu, protože jehňata to neujdou, a ovcí je hrozně moc. Pozdrhaly by nám cestou."

„A ty tak trochu doufáš, že ti pomůžeme," bylo jasné Elzice.

„Já tak trochu doufám, že mi pomůžete."

Iskataela se rozhlédla po ostatních, jestli souhlasí, ale co jiného vlastně chtěli dělat?

Stará budova s rozbořenou střechou je přivítala jako staré známé. Bylo v ní pár centimetrů vody a o to větší zima. „Ovce jsou odolné, bojím se spíš o jehňata," poznamenal Ezio, „a já teď musím pro Azora a Julču."

Vrátil se s německým ovčákem a oslíkem, který měl přes hřbet přehozený jakýsi plášť s kapsami.

„Takhle vozíme jehňata, co nedávají cestu, na jiné pastviny," vysvětlil vlk.