*o pár měsíců později*
Je to už pár měsíců, co nejsem s Jakubem. Za tu dobu se toho tolik nestalo, ale něco se najde. Jako třeba to, že už nebydlím v Pardubicích, ale v Liberci. Přestěhovala jsem se tam z důvodu, že jsem nechtěla být tam, kde je on. Momentálně jsem už v devátém měsíci, je to šílené. Dnes je 26 listopadu a termín mám v prosinci. Ráno začalo klasicky, ráno jsem vstala něco okolo 10 dopoledne, do práce jsem nešla. Teď jsem na mateřské a celkem mi to vyhovuje. Jakmile jsem se vyhrabala z postele, protáhla jsem se a šla do kuchyně, kde jsem si udělala svojí ranní kávu. Ani nemáte ponětí, jak mě bolí záda a je pro mě těžký něco zvednout ze země. Mezitím, co jsem čekala na kafe, tak jsem vytáhla telefon. Podívala jsem se na nějaký zprávy a v tu chvíli mi napsal Dominik.
*V konverzaci s Dominikem*
Domča🫶🏼: No dobré ráno. Chtěl jsem ti jen napsat, že kolem 12:00 přijedu do Liberce, tak se mnou počítej Andreasová❤️
You: Jasný, beru na vědomí pane. Počítám s vámi😂❤️
Nad tím jsem se jen usmála a zrovna se mi dodělalo kafe. Vzala jsem si ho do obýváku a zapla televizi. Sedla jsem si na gauč a přikryla se dekou. Když jsem tam tak seděla, tak mi začlo volat neznámé číslo. Já jsem se nad tím pouze zastavila a zvedla telefon.
*V hovoru*
Neznámé číslo: Ahoj nevim jestli mě chceš ještě slyšet, ale zavolal jsem ti, chybíš mi *řekl a usmál se
Bára: Um, ahoj? Nevim kdo seš, i když mi to je naprosto jasný. Co chceš?*řekla jsem a napila se kafe*
Jakub: Nic nechci. Jen chci vědět, jak se máš, Dominik mi říkal, že za tebou jede do Liberce *řekl a pousmál se do telefonu
Bára: No jede dneska za mnou no a mám se dobře za chvíli se mi blíží termín a mám zítra sestavovat postel pro malou, takže tak no *řekla jsem a šla do kuchyně*
Jakub: Aha a nechceš s tím pomoct? Klidně dojedu, není problém baby*řekl a uslyšela jsem hlas Radka*
Bára:Asi jo mohl bys dojet, ale nečekej, že ti to všechno odpustim*řekla jsem a usmála se*
Jakub: Dobře, teď jsem ve studiu momentálně. Tak pojedu s Dominikem rovnou*řekl a uslyšela jsem, jak na něho volá Dominik*
Bára: dobře, tak já to tady trochu poklidím a až budete v Liberci, tak zavolej půjdu vám naproti, stejně vás tam odveze Rej pokud se nepletu*řekla jsem*
Jakub: Dobře, tak zatim pa babe"řekl a zavěsil*
Já pouze odložila telefon a šla nějak poklidit obývák. Pustila jsem si u toho samozřejmě písničky a pustila se do toho. Poklidila jsem nádobí, utřela prach, srovnala polštáře a deku. Šla jsem do kuchyně, kde jsem uklidila čisté nádobí a to špinavé umyla. Nechápala jsem, proč mi volal zrovna Jakub. Nějak jsem to neřešila a myla nádobí dál. Když bylo nádobí umyté, šla jsem do koupelny dát věci do pračky a vyprané dát uschnout na sušák. Dále mé kroky směřovaly do mého pokoje, kde to vypadalo hrozně, jelikož tam byla zabalená postýlka a k tomu přebalovací pult. Překročila jsem věci po zemi a šla do skříně si vybrat něco na sebe. Zvolila jsem mikinu a tepláky, teď fakt styl neřeším jsem ráda, že se postavím sotva na nohy. Když jsem byla oblečena, tak mi zrovna došla zpráva od Dominika, že jedou už do Liberce. Já jsem se nad tím usmála a šla si pro boty, už jsem se pouze těšila na to, až to vše budu mít za sebou a nebudu trpět. Vzala jsem si boty a šla si je nasadit do obýváku, kde jsem si sedla na gauč a potom si nandala boty. Po dlouhém boji, jsem měla konečně boty na sobě a spokojeně vstala. Vzala jsem si do kapsy klíče, mobil a peněženku. Zhasla jsem světlo v kuchyni a otevřela dveře od bytu. Zavřela jsem za sebou a mohla se vydat po schodech dolů. Vyšla jsem z paneláku a nadechla se čerstvého vzduchu a napsala Dominikovi, kam přijedou. Ten mi napsal, ať jdu k radnici a já tak učinila. Liberec je pěkný město, ale občas je tu moc lidí i na mě. Když jsem šla ulicí nahoru k radnici, tak jsem se zastavila nad obchodem s dětskými potřebami a mezi nimi i kočárky. Dívala jsem se na ně a pouze se usmála. Rozešla jsem se dál ve směru radnice a pouze zhluboka dýchala. Ono tohle není pro mě dobrý chodit do kopce. Ale nakonec jsem to s úspěchem zvládla. Došla jsem k radnici a pouze se dívala na tu krásu. Sedla jsem si na nejbližší lavičku a napsala Dominikovi, že jsem úspěšně tu a že na ně už čekám. Ten mi dal jen zobrazeno a já telefon uklidila do kapsy. Koukala jsem na chodící lidi a na ty zamilovaný páry, co tam procházeli. Bylo mi celkem po tom smutno, chodit s Kubou po městě, smát se a držet se za ruku. Když jsem tam tak čuměla, tak mi došla zpráva od Dominika, že jsou skoro tam. Já se jen pousmála a měla telefon v ruce. Když jsem tam tak koukala, tak jsem uviděla z dálky černý benzo, jak zpomaluje a následně zastavuje na kraji silnice. Já jsem tam tak dál seděla a uviděla, jak se otevírají dveře a z nich vystupují dva vysocí kluci. V ten moment mi srdce bušilo o sto šest. Auto odjelo a ti dva se rozešli mým směrem. Já tam dál seděla a oni se přibližovali čím dál tim víc.
Je to tuu
