NO ESCAPE /TaeKook

4. you're different

Uváděl mě do rozpaků.
Nejen tato situace, ale hlavně on.
Muž stojící po mém boku, s úsměvem, za kterým se jistě skrývaly skryté záměry.

Jungkook udělal krok ke mně, ruku umístil na můj pas a ještě mi věnoval pohled.
Přitáhl se ke mně, trochu jsem se napnul, a zašeptal. ,,Neboj se, trošku se uvolni a vše bude v pořádku."

Jeho slova mi nijak nepomohla, spíše ještě uškodila. Ale i přesto jsem mlčky přikývl a pokusil se uvolnit.

Pan Hong na nás mávl rukou v gestu "Pojďte zamnou", a tak jsme se dali do pohybu. Tedy, já ne. Kdybych mohl, stojím tam ještě zítra, ale jelikož mě za bok držel černovlásek, dal se do pohybu a tím stáhl s sebou i mě.

,,Celá tato místnost je Vám k dispozici, vybírejte, pane Jeone. Avšak nejlepší kusy najdete v řadě T."

Jungkook s poděkováním přikývl a muž opustil místnost. Byli jsme opět sami.

,,Pojď," Jungkook mě pustil a chytil mě za zápěstí. S úsměvem, který jsem mu nakonec i oplatil, jsme se rozešli k řadě T.

Ve skleněné vitrínce stály řady náhrdelníků a co na nich bylo zajímavé, všechny měly na sobě písmeno T.

,,Vyber si jeden. Chci ti ho koupit jako dárek k oslavě našeho seznámení." Promluvil ke mně s vřelým úsměvem.

Nervózně jsem se usmál, ale nereagoval, pouze jsem se ohlédl a začal se věnovat náhrdelníku, který zaujal mou pozornost okamžitě.

Proč?

Nebyl nijak zajímavý, zcela obyčejný. Ale i za tak obyčejný náhrdelník chtěli pět milionů. Zabolelo mě u srdce, když jsem viděl další ceny náhrdelníků kolem mě.

,,Jungkooku," Promluvil jsem s vážnou tváří.

,,nejsem typ člověka, který by dostával takové věci každý den a už rozhodně nejsem typ člověka, který prahne po penězích ostatních."

Jakmile jsem domluvil, podíval jsem se černovlasému do očí. Byly jiné než před tím, vypadalo to, jako kdybych mluvil do prázdnoty. Černé jako noční obloha, do které nikdo nevidí a vypadá, jako by byla prázdná.

Jungkook naklonil hlavu na bok a zamyslel se.

,,Co tím chceš říct, Taehyungu?" Vypadlo z něho, jeho hlas ale byl hluboký a chladný, jako kdyby nevěděl a nechápal situaci a byla mu nepříjemná.

,,Nepotřebuji náhrdelník za miliony, stačí, když se společně třeba projdeme a užijeme si čas strávený společně." Vysvětlil jsem své mínění a přistoupil blíže k němu. ,,Líbíš se mi a vypadáš jako sympatický muž, nepotřebuji náhrdelník. Stačí, když mi mou lásku opětuješ."

Hleděl jsem do těch jeho černých očí.
Byl o něco vyšší než já, proto jsem musel koukat vzhůru, abych se mu mohl pořádně podívat do tváře.

Zblízka je ještě krásnější, prolétlo mi hlavou. Nechtěl jsem si však připustit k tělu, že by se mi doopravdy mohl líbit a že bych byl schopen mu odolat za pouhý den.

Černovlásek stále hleděl do mých očí a mlčel. Mezi námi bylo napjaté ticho, nevěděl jsem, zda bylo vhodné promluvit, anebo jednoduše mlčet.

,,Co kdybychom se šli projít na mé oblíbené místo?"

Můj hlas v tichu místnosti zazněl ještě třikrát díky ozvěně.
Jungkook pozvedl ruku, strčil mi pár vlásků za ucho a po dlouhé době ticha a chladu mi věnoval úsměv.

Přikývl a chytil mě za ruku, propletl si semnou prsty a řekl pohlé: ,,Veď mě."

S širokým úsměvem jsem ho za ruku vytáhl co nejrychleji ven z budovy. K mému štěstí šperkařství bylo kousek od mého oblíbeného místa, takže jsem se s ním rovnou rozešel po chodníčku pryč.