NO ESCAPE /TaeKook

8. tears wont help u

Pomalu a nejistě jsem rozlepil oční víčka.
Do nosu mě pálil ten nepříjemný pach starého plechu a kovu, zároveň mě dost nepříjemným způsobem pálilo zápěstí.

Mé oči byly zalepené, sotva jsem viděl metr před sebe. V krku jsem měl sucho a rty popraskané od nedostatku tekutin.

Kurva, prolétlo mi hlavou, když jsem se konečně vzchopil a dokázal se rozhlédnout kolem sebe. Neměl jsem tušení, kde se nacházím. Nepamatuji si ani jak jsem se sem dostal. Jediné, co teď vím, je to, že se nacházím na podivném místě a absolutně nevím, jak jsem se sem dostal.

Očima jsem se upřel na své ruce, na kterých byly přidělané železné pouta, taková, která mívaly vězni. Byl jsem celý zašpiněný, celé mé tělo křičelo bolestí.

Zrak jsem upřel následně na prostor kolem mě. Bylo šero, skoro nic jsem neviděl. Čeho jsem si ale moc dobře všiml, byli další dva chlapci přivázaní kousek ode mě v poutech.

Vypadalo to, že spí. Nehýbali se, nemluvili a hlavy měli svěšené, což znamenalo, že spí. Pokud však nespali, znamenalo to jediné. Smrt.

Do očí se mi vryly slzy.
Byl jsem zmatený, dezorientovaný a chtěl jsem okamžitě domů. Jenže jak?

Po tváři mi stekla první slaná kapička, zapálila mě nepříjemně na tváři.

,,Slzy tě nezachrání."

Mužský hluboký hlas vycházející z dálky se ozvěnou dostavil až k mé osobě v koutě místnosti. Ustrašeně jsem se podíval směrem, odkud vyšel neznámý hlas. Šokem se mi zarazil dech ve hrudi, když jsem spatřil majitele.

Muž v černém obleku vystoupil z temnoty.
Na rukou měl černé gumové rukavice, na krku motýlka a tvář uchovával pod zlatou maskou připomínající zvíře, asi králík.

Můj hlas byl zakrnělý, zněl bych spíše jako slabá myš než jako já, proto jsem se neodvážil promluvit. Spíše jsem se ještě více zasunul do koutu a vystrašeně sledoval každičký pohyb muže v masce.

,,Jsi rozkošný, když se bojíš." Promluvil znovu.

Pomalým a zároveň velice ladným krokem se rozešel mým směrem. Došel až ke mně, zastavil se a ruce si strčil do kapes. Hlavu následně naklonil na pravou stranu a uchechtl se.

,,Vítej ve tvém novém domově."

Řekl s chladným hlasem, až mi z toho naskočila husina. Nahlas jsem polkl a vzhlédl na něj. Neviděl jsem jeho tvář, oči, ale stoprocentně na mě intenzivně civěl a užíval si, že já nezmůžu zhola nic.

Po dlouhé době jsem byl konečně odhodlaný promluvit. Donutil jsem své hlasivky vydat první tón, když v tom se ze druhé strany místnosti ozval zvuk.

Muž s maskou se pomalu ohlédl.

,,No konečně. Myslel jsem, že se dnes neprobudíte." Odfrkl z nenadání a rozešel se tam, odkud přišel. V místnosti nastalo ticho. Pak ho však přerušil podivný zvuk zaskřípání a s ním tak i povolení pout, které mám na rukou.

Neváhal jsem ani chvíli.
Zvedl jsem své těžké tělo a rozeběhl se za neznámým mužem.

Z temnoty se však ozvalo zasmání. Narazil jsem do něčí hrudi a spadl na zadek. Musel jsem zanaříkat, zem byla studená a tvrdá.

,,Ccc. Myslel jsem, že tě nebude potřeba doučovat správným způsobům. Bohužel." Řekl neznámý muž a udělal pár kroků blíže ke mně, já začal ustrašeně couvat, než jsem narazil do zdi.

,,Hoši tě naučí způsobům." Dodal.

Na patě se ladně otočil a navrátil se do temnoty.
Já propukl v zoufalý pláč.

,,Slzy tě nezachrání. Přestaň brečet a radši jez." Ozval se mužský hlas. Ohlédl jsem se doleva, kde jsem spatřil chlapce. Cpal se nudlemi jako o závod.

,,Jez. Jíme sice dvakrát denně, ale bez jídla nedáš ani krok. Být tebou dělám, co řekne, nebo skončíš, jako on." Ozval se další mužský hlas, pohlédl jsem do chlapce tváře a prohlédl si ho.

Měl hnědé vlasy, pěknou tvář a když jsem se pořádně zaměřil, při pozvednutí koutku jsem zahlédl i ďolíčky.

Pozvedl na mě obočí a hlavou pokýval někam doprava, kam jsem se následně podíval. Nejprve jsem nic neviděl, po chvíli jsem však spatřil tělo bezvládně ležící v koutě místnosti.

I přes to, že jsem viděl mrtvého mladíka v koutě, jsem se rozhodl nejíst. Schoulil jsem se do klubíčka v koutě místnosti a propukl v tichý pláč. Přerušil mě však zvuk.

Dva neznámý chlapci přispěchali k poutům a strčili do nich ruce jako cvičení opice.

,,Dělej! Nebo to nestihneš!" Vykřikl jeden.

V šoku jsem rychle zareagoval, popadl pouta a strčil si je na ruce. Bylo to jen tak tak když se pouta zacvakla a zamkla a tím mi znemožnila pohyb rukou.

Posmrkl jsem a rozhlédl se kolem. Můj tác s nudlemi byl neposkvrněný, ani jsem se ho nedotkl.

Proč zrovna já? Ptal jsem se sebe.

V místnosti nastalo mrtvé ticho. To však přerušilo divné zaskřípání a zarachtání. Z rohu místnosti, ve kterých se nacházely podivné krabičky, se začal plynout ven podivný kouř.

Od podivných přístrojů jsem byl nejdál, proto jsem viděl, jak chlapci na druhé straně místnosti pomalu svěsily hlavy k zemi.

Zalekl jsem se. Začal jsem lomcovat s pouty, mlátil jsem s nimi o zeď a usilovně se snažil dát na útěk. Bylo mi to ale k ničemu. Neznámý kouř se dostavil až ke mně.

Nadechl jsem se jej. Chtělo se mi zvracet. Zvedl se mi žaludek, zamotala hlava a má oční víčka se pomalu zaklapla.

'^'

Ahojda!

Mám tu novou kapitolu, snad se líbila🌝🫶🏻

Dlouho jsem teď nevydávala, tak vám to musím trochu vynahradit! 🥹

With love, mia<3