NO ESCAPE /TaeKook

2. gentleman or asshole?

Kolem deváté ráno jsem rozlepil oči a rozhlédl se po svém pokoji.
Ten známý pokoj, ta vůně a věci, které mi při každém pohledu připomněli mé dětství.

S povzdechem jsem se posadil, promnul si dlaněmi oči a ještě jedou se rozhlédl kolem. Nic se nezměnilo. Vůbec nic.

Zarazil jsem se.
Co tu vlastně dělám, prolétlo mi hlavou a rázem okamžiku začal zmatkovat.
Tady vůbec nemám být. Mám být u sebe doma, v Seoulu, ne tady!
S hrůzou v očích jsem se otočil směrem ke dveřím.

Stál tam.
Díval se na mě svýma šibalskýma očima a na tváři se mu vyjímal široký úsměv. Takový, který člověku vytvoří po celém těle husí kůži.

,,Nech mě, nech mě být!" Vyšlo ze mě plačtivě.

Vyskočil jsem na nohy a doběhl k oknu po mé levici. Můj byt je ve druhém patře, nic lepšího, než že vyskočím z okna a zachráním se, mě nenapadlo.
Pro mě to v tuto chvíli byla jediná cesta záchrany.

,,Ještě jeden krok a zabiju tě,"  ozval se hluboký, vážný hlas.

Chtěl jsem vyskočit.
Byl jsem na to připravený, ale on mě čapl za rameno a strhl za sebou. Cítil jsem jeho drsnou a ledovou kůži na mém krku.
Škrtil mě. Zalapal jsem po dechu a prosil ho, aby mě pustil. Samozřejmě, mé prosby byly k ničemu.

Z posledních sil jsem se rozhlédl kolem.
Pokusil jsem se najít něco, co by mi pomohlo zachránit život.
Nachmatal jsem obraz visící na zdi hned vedle mě a silně ho praštil do hlavy. Tříštivá rána následovala hned poté, co se po celé podlaze rozletěly střepy. Jeden mě dokonce řízl do tváře.

Už jsem si myslel, že je to můj konec. Pomalu jsem zavřel oči a z posledních sil vydechl. Teď byste určitě čekali, že zemřu a jednou provždy zmizím z tohoto prohnilého světa.
Pravda však ležela na opačném konci, do místnosti vstoupil neznámý muž. Otevřel jsem oči a sledoval jeho temnou siluetu. Neviděl jsem mu do tváře, ale jeho kadeře měly barvu havraního peří a postava připomínala řeckého boha.

Chtěl jsem promluvit, temný muž mě však předběhl.

,,Vše má svůj důvod, rozhoduj dobře a nenechej nikoho, aby mě a tebe rozdělil."

A pak ....

,,Taehyungu! Proboha živého vstávej!!" Náhlý křik mě vylekal, otevřel jsem křečovitě zavřené oči a zahleděl se do hnědovláskových. ,,Bože, už jsem myslel, že nevstaneš." Mlaskl J-hope a shodil ze mě peřinu. ,,Dnes máš to rande, nezapomeň." Poškádlil mě a došel k zrcadlu, ve kterém se začal vzhlížet.

Věnoval jsem mu výraz typu "to jako myslíš vážně?" a mrskl po něm můj polštář.

,,Copak, copak? Tady se nám někdo špatně vyspal." Zasmál se s ironickým úsměvem a došel k mé posteli. ,,Nerad ti kazím tvou dobrou náladu, ale za dvacet minut bys měl stát před centrálou." Řekl a já se zarazil. ,,Užij si to," zamával na mě se škodolibým úsměvem a odešel pryč z pokoje, zatímco já vyskočil z postele a doběhl do koupelny, kde jsem se rychle osprchoval, učesal se a vyčistil si zuby. Též jsem využil trochu své vůně.

Ze skříně jsem vytáhl své nejoblíbenější džíny a bundu, pod kterou jsem si dal ještě mikinu. Je sice podzim, ale už se blíží zima a v Seoulu teplé podzimy moc nezažíváme, tudíž se musím poradně obléknout.

Nakonec jsem si posbíral pár svých švestek a rozeběhl se na bus, motorku mám v servisu, jelikož jsem nedávno naboural, tedy popravdě řečeno, někdo naboural do mě, takže musím veřejnou dopravou, což nesnáším, ale pro jednou udělat výjimku mohu, že?

Nasedl jsem na první autobus vedoucí do centrálu a dojel kousek před centrálu. Jakmile jsem vystoupil, mé tělo polil studený pot.
Proč jsem nervózní? Však je to jenom rande. Anebo ne?
Byl jsem nervózní, ruce se mi třásly, nohy motaly a mysl nemohla najít správnou cestu.

Prošel jsem skrz menší palouček a dorazil před velkou budovu. Zdobil jí nápisu "Daydream - centrum", který člověka oslnil i za bílého dne.

Zatímco jsem veškerou svou pozornost věnoval nápisu budovy, kolem autobusové zastávky se začalo podezřele moc lidí seskupovat a mluvit. Rušili mě. Chtěl jsem se kochat moderním uměním, načež oni tam jako slepice kokodaly pořád a pořád dokola.

Pár minut se to dalo vydržet, po chvíli jsem ale ztratil nervy. Ohlédl jsem se za sebe, svraštil jsem podrážděně obočí a dopochodoval až ke shluku lidí. Pak mi to ale došlo. Uviděl jsem důvod, kvůli kterému tam byl takový hluk.

To on.

Stál tam. Zadkem se opíral o kapotu svého sporťáku, na nose měl černé brýle a v ruce telefon. Bylo to zvláštní. Ten muž ze seznamky stojící jen pár metrů ode mě byl ještě hezčí ve skutečnosti, než na fotkách a okouzlil mě jeho podivnou aurou.

Najednou, jako kdyby vycítil cizí pohled, otočil hlavu mým směrem a napojil semnou oční kontakt.
Zmrzl jsem na místě, když se jeho koutek rtu pozvedl do úsměvu a ještě jako třešnička na dort zamával mých směrem. Styděl jsem se. Všechny pohledy byly zaměřené na mě. Nahlas jsem nervózně polkl.

Opět jsem se podíval na muže u auta a navázal s ním oční kontakt. Proč mi přijde tak pohledný  a přitom tak nehorázně arogantní a neslušný? Proč jednoduše nezastavil kousek odsud, proč musel dělat povyk a vychloubat se svým sporťákem? Vařila se mi krev.

Černovlasý muž strčil telefon do kapsy od džín a rozešel se ke shluku lidí pohledem stále zabodnutým do mých očí.

Vypadal jako model. Jeho chůze, aura. Vlasy měl perfektně upravené, košili slazenou s kalhotama a celkově působil velice elegantně a vyrovnaně. Kdyby chtěl , mohl by mít kohokoliv na koho jen ukáže. Vyzařovala z něho tajemná aura, která mě přitahovala a tím se mi stala nebezpečnou.

Ladnou chůzí ušel pár kroků, zastavil se těsně přede mnou. Pravou rukou si sundal brýle a pohlédl na mě. Zatajil se mi dech, když jsem viděl jeho oči.

Polkl jsem knedlík v krku. Uvědomil jsem si to, udělal jsem chybu.

Chtěl jsem vzít nohy na ramena. Chtěl jsem utéct co nejdál odsud a už nikdy se nevracet.
Jenže on byl rychlejší. Jeho rty se rozlepily a on na mě promluvil.

,,Jsi mnohem krásnější než na fotkách, Taehyungu."

'^'
Ahojda!
Vydávám další kapitolu, doufám, že vás příliš nenudim >ᴗ<.
Dnes ještě rozepíšu další a myslím si, že by zítra mohla vyjít další.
With love, mia ᯓ ᡣ𐭩