Kim Taehyung, 20 letý muž, který zrovna odmaturoval se přestěhuje do Seoulu a tam začne bydlet se svým kamarádem J-Hopem.
Jednoho dne Taehyung zjistí, že ho J-Hope přihlásil na seznamku. Tam objeví podivuhodného muže.
Hlasitý zvonek mě probudil ze spánku, promnul jsem si oči rukou a posadil se do sedu. Zasranej Hobi, prolétlo mi hlavou hned. S povzdechem jsem se ohlédl ke dveřím, u kterých ještě několikrát po sobě zazvonil.
,,Aish." Zavrčel jsem, vstal z gauče a rozešel se ke dveřím. Pomocí klíčů v zámku jsem odemkl dveře a pustil Hobiho dovnitř. Už jen co překročil práh, začal kokodat a ne a ne zavřít pusu.
,,Co ti tak trvalo? Neříkej mi, že jsi zase spal." Netrvalo dlouho, co hned vypustil poznámku směrem na mou osobu.
Protočil jsem nad jeho slovy očima a došel si zpátky lehnout na gauč, přičemž Hobi zamířil do kuchyně.
,,Co tě pořád tolik žere? Však jen ležíš na gauči a nic neděláš. " Ozvalo se z kuchyně, vařila se mi krev.
,,Nech mě, Hobi. Přiléváš olej do ohně." Opáčil jsem nevrle. ,,Nemůžu za to. Prostě si mě nevšímej a bude klid." Navrhl jsem hned v zápětí a zavřel oči s myšlenkou spánku.
Ozvalo se zadupání. Hope ke mně došel, shodil ze mě deku a zamračil se. ,,Tak a dost. Padej něco dělat, nebo s tebou vytřu podlahu." Zavrčel Hobi a vyhodil mě z gauče.
Vztekle jsem dupl a podíval se na něj. ,,To už snad ani ležet nemůžu?! Za chvíli nebudu moct už ani dejchat!" Řekl jsem s plameny v očích. ,,Když mě tu tak strašně nechceš, tak já půjdu, abys tu měl klid."
Bez váhání jsem popadl telefon a došel ke dveřím, kterými jsem vyšel ven a tvrdě je zabouchl, že se snad celý dům otřásl.
Šel jsem tam, kam mě nos vedl. Vztek poháněl celé mé tělo. Bylo mi jedno, kam jdu. Hlavní bylo být co nejdál od našeho domu.
Hodiny utíkaly rychle. Slunce již zapadlo a lidi v parku též ubývali. Jen já tam seděl na lavičce sám, kolena měl schovaná pod velkým tričkem a rozhlížel se kolem sebe jako blázen, jelikož jsem byl vystrašený.
V dálce, kam jsem nedohlédl, byla lampa a pod lampou stála silueta. Temná silueta. Chvili jsem na ni pouze jen zíral. Poté jsem ale posbíral všechnu svou odvahu, vstal z lavičky a rozešel se pryč.
Byla tma, skoro nic jsem neviděl. Svižným krokem jsem procházel parkem a ani nebyl schopný otočit se, jak moc jsem se bál.
Zanedlouho jsem uviděl prvního člověka. K mému údivu ale ihned odešel, to jsem však za sebou uslyšel kroky. Zkameněl jsem. V zápětí se ale dal do sprintu a sprintoval domů.
Když jsem konečně za sebou žádné kroky a ani siluetu neviděl, oddechl jsem si a otřel si rukou upocené čelo.
Ohlédl jsem se, nikdo zde nebyl, ohlédl jsem se zpátky, když v tom předemnou někdo stál. Během sekundy jsem měl na ústech přitisknutý bílý hadřík a já tak po chvíli neústupného bránění se propadl temnotě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
'^'
No dobré ráno! Mám tu pro vás krátkou, ale dost důležitou kapitolku😏
