LEDOVÁ SOUHRA

9-MIA

Stál tam vedle ní a usmíval se na ni. V ten moment mi došlo, že Danielle je opravdu děvkař. Nemohla jsem se na to dál dívat, a tak jsem se raději otočila.

,,Mio, Sabin se Daniellovi nelíbí," řekla mi Max, když jsme spolu byly zrovna na záchodě.

,,Mně je to jedno Max. Danielle není kluk pro mě," řekla jsem a odešla ze záchodů. Zamířila jsem si to k baru, protože jsem potřebovala nějaký alkohol. Tenhle večírek byl za trest.

,,Co to bude madam?" Zeptal se mě milý číšník za barem. Vypadal mladě a byl i docela pohledný.

,,Nechám to na tobě. Hlavně ať je to pěkně ostrý," řekla jsem a pousmála se na něho.

,,Ou, budu hádat. Je v tom támhle ten kluk, který se sem právě dívá. Mám dojem, že tu holku poslal takzvaně...do prdele," řekl a uchechtl se. Otočila jsem se za sebe a viděla Daniella stát u jeho rodičů, ale už bez Sabin. Díval se mým směrem.

,,I tak je to děvkař," řekla jsem a kmitla rameny.

,,Nebudu lhát, ale vypadá tak," řekl a já se na něho podívala.

,,No vidíš, aspoň nejsem jediná," řekla jsem a vzala si od něho skleničku s nějakou hnědou tekutinou. Přiložila jsem si skleničku k ústům a napila. Chutnalo to celkem dobře.

,,Chutná?" Zeptal se mě ten kluk. Kývla jsem na souhlas a ukázala mu, ať mi nalije další.

,,Neměla by jsi tolik pít," řekl někdo za mnou. Moc dobře jsem věděla, komu ten hlas patří.

,,Nepiju, je to cola," řekla jsem a podívala se na něho. Vytrhl mi skleničku z ruky a trochu se napil. Spíš si to dal jen na jazyk, protože on pít nesmí. Já bych taky neměla, ale dnes jsem to potřebovala.

,,Princezno, tohle cola opravdu není," řekl a dal mi to zpět. Princezno.

,,Co ti je do toho, Marnere? Jsem plnoletá, můžu si dělat, co chci," řekla jsem a naštvaně se na něho otočila.

,,Hele, klídek, jo? Zase jsem tolik neřekl," řekl na svoji obranu. Uchechtla jsem se a vrátila skleničku tomu klukovi. Ten se usmál.

,,Děkuju, měj se," řekla jsem a odešla od baru pryč.

,,Mio, počkej," řekl Danielle za mnou a chytil mě za ruku. Najednou mnou projel zvláštní pocit. Nepříjemný pocit. Vysmekla jsem se mu a otočila na něho.

,,Nesahej na mě," vyštěkla jsem. Daniella to zarazilo.

,,Promiň, počkej prosím," řekl a já se podívala na svoji ruku, za kterou mě před chvílí chytil. Nevěděla jsem, co to semnou je.

,,Já...odvezeš mě prosím domů?" Zeptala jsem se ho, protože jsem věděla, že zde už být nechci ani minutu. Cesta s Daniellem se mi taky nelíbila, ale auto našich jsem si vzít nemohla a taky jsem pila.

,,Odvezu," řekl a kývl na souhlas. Vyšla jsem ven a otřásla se zimou. Dnes byla poněkud větší zima, než obvykle a mně v těch šatech na ramínka byla docela zima.

,,Na, musíme počkat, až nám přivezou auto," řekl Danielle a přehodil mi přes ramena jeho sako. Můj překvapený výraz naznačoval vše, ale nakonec jsem mu poděkovala a sklopila hlavu.

To čekání bylo nekonečný. Celou dobu jsme mlčeli a ani jeden z nás neřekl ani slovo. Nějaký chlap dovezl Daniellovo auto a my nasedli dovnitř. Danielle se bez jediného slova rozjel pryč odsud. Já jsem ještě napsala zprávu našim a Max, že jsem jela domů. Máma mi napsala, že to bere na vědomí. Za to Max odpověděla zprávu typu...Vím, že jsi s Daniellem... Musela jsem se zasmát.

,,Čemu se směješ?" Zeptal se Danielle. Usmála jsem se a podívala se před sebe. Schovala jsem mobil do kabelky.

,,Max mi napsala vtipnou zprávu," odpověděla jsem. Danielle mezitím odbočil k mému domu.

,,Děkuju, že jsi mě odvezl. A omlouvám se, že jsem na tebe takhle vyjela," řekla jsem a Danielle se na mě podíval.

,,Mio, i kdyby, Sabin by byla ta poslední, se kterou bych něco měl. Věř mi," řekl a já kývla na souhlas. Svlékla jsem si jeho sako a dala mu ho.

,,Dobrou noc, Danielli," řekla jsem a vystoupila z auta.

,,Dobrou noc, princezno." Tahle věta mi dokázala vytvořit úsměv na tváři a v břiše mi začalo poletovat několik motýlků. Byla to ta nejhezčí věc, kterou mi kdy, kdo řekl. Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se k domu. Odemkla jsem a vešla dovnitř. Po chvíli jsem slyšela auto odjíždět.

Tohle od něho bylo pěkné, opravdu ano. Ale já furt musela myslet na to, jaký Danielle je. Nevěděla jsem, jaký je ve skutečnosti. Neznala jsem ho. Vím o něm pár věcí. Ale ty maličkosti, které jsem o nim slyšela ve škole, mi stále říkali, že ten kluk není pro mě a nikdy nebude.

Je to Danielle Marner. Kapitán hokejového týmu, hvězda školy. On byl někdo. Já byla oproti němu jen malé smítko. Jsme každý jiný a to byl ten důvod, který mi zakazoval se s ním sblížit.

Je tady snad nějaká možnost, že se by mohl Danielle změnit? Kvůli mně? Jak moc naivní bych byla?

Tyhle a spousta dalších otázek mi probíhaly hlavou. Na spoustu z nich jsem si však nedokázala odpovědět. Kdo ví, jestli si na ně někdy vůbec odpovím.