Hate to love - *DOKONČENO*

Kapitola 25.

Jakmile jsem přijela na hotel, došla jsem si rychle na večeři, a zapadla do postele. Než jsem usnula, zvládla jsem ještě zavolat Pascale, a informovat ji o dalším průběhu. Nebyla nadšená, ale věděla, že jiná možnost není. Nabídla mi alespoň, že nám doma poklidí, abych nemusela letět na otočku domů. Byla jsem ráda.
Víc už jsem ale nezvládla. Usnula jsem jako špalek.
Po snídani jsem se zastavila na recepci, abych prodloužila svůj pobyt.
,,Určitě nebude problém prodloužit váš pobyt slečno Williamsová." usmála se na mě recepční. Byla to mladá slečna s blond vlasy stažené do culíku.
,,To jsem ráda." oplatila jsem ji úsměv.
,,Máme pobyt fakturovat na firmu Scuderia Ferrari?" zaskočila mě.
,,Fakturovat? Myslela jsem, že je to tak domluvené?" opřela jsem se o pult.
,,Ano, do dnešního rána. Od teď tady nemáme žádnou informaci, jak bude probíhat platba. Potřebovala bych proto i vaši kreditní kartu, abych si opsala její číslo pro autorizaci platby." stále se usmívala. Chápala jsem ji, měla své povinnosti, ale tohle mi přišlo moc.
,,Určitě vám tady dám k opisu svou kartu, ale ještě pořeším situaci s tou fakturou, je možné počkat mi do odpoledne? Zastavím se tady nebo zavolám." snažila jsem se to nějak vyřešit.
,,To nebude problém." usmívala se stále.
,,Jste zlatíčko." podala jsem ji kartu.
,,Jak se mu daří, pokud se smím zeptat?" pokusila se o konverzaci.
,,V rámci možností dobře." odpověděla jsem stručně. Nevěděla jsem, zda ji někdo nezaplatil.
,,To ráda slyším." ťukala do počítače číslo Charlesovi kreditky. Svojí jsem stále neměla. Banka měla problém, a proto mi ji poslali znovu. Bohužel doposud karta nepřišla.
,,Víte." zašeptala. ,,Jsem celoživotní fanynka." ukázala mi na předloktí tetování znaku Ferrari. Pod znakem měla ležatou osmičku.
,,To ráda slyším." usmála jsem se.
,,Ani nevíte, jak jsem byla šťastná, že zde bude bydlet pan Leclerc. Když se tu objevil i pan Sainz, došla mi slova." vyprávěla. Všimla jsem si na jejím saku jmenovky. Stálo na ní Elisabeth.
,,Elisabeth, děláte svou práci dobře. Jsme tu oba, nebo spíš byli jsme tu oba velice spokojení. Myslím si, že se sem nevracíme naposledy."
,,Jsem ráda, že to slyším zrovna od vás." vrátila mi kartu. Tu jsem si schovala do peněženky.
Zazvonil mi telefon.
,,Omlouvám se." hrabala jsem ho v kabelce. Když jsem ho konečně vylovila, na displeji svítilo Charlese jméno.
,,Ano zlato?" přijala jsem hovor, a usmála se na Elisabeth.
,,Kde jsi?"
,,Řeším něco s Elisabeth na recepci, ale za chvilku budu vyjíždět." uklidňovala jsem ho. Elisabeth mezitím něco dalšího ťukala do počítače.
,,Kdo je Elisabeth?" vyzvídal.
,,Jedna moc milá recepční. Do půl hodiny jsem tam."
,,Dobře. Tak jeď hlavně opatrně." varoval mě.
,,Pa." položila jsem telefon.
,,Budu potřebovat ještě vaši kartu od pokoje, abych ji mohla překódovat." zvedla oči. Podala jsem ji kartu. Za pár vteřin bylo hotovo.
,,Je to vše?" ujistila jsem se. Směle přikývla.
,,Můžu mít prosbu?" zastavila mě ještě.
,,Můžete ho od nás všech prosím pozdravovat a vyřídit mu brzké uzdravení?" zrudla.
,,To víte, že jo." oplatila jsem ji úsměvem.
,,Mějte se krásně." rozloučila se se mnou.
,,Odpoledne jsem tu ohledně té platby." rozloučila jsem se s ní. U dveří jsem ji ještě zamávala.
Seběhla jsem veliké mramorové schody k silnici, kde už stál portýr u našeho auta.
,,Děkuju." převzala jsem si od něj klíče, dala mu 100 liber a vyrazila do nemocnice.
V Anglii byl výjimečně slunečný den. Překvapivě jsem měla i dobrou náladu.
Když jsem přijela k nemocnici, dala jsem si dobrý pozor, kde parkuju. Druhý odtah už jsem opravdu neměla zapotřebí.
Na pokoj jsem přišla, akorát když do něj vstupovala vizita.
,,Omlouvám se, doprava." zaplula jsem na židli vedle Charlese. Ten mi stiskl ruku.
,,Tak pane Martine, můžete spustit." vyzval ho primář oddělení.
,,Pacient Charles Leclerc, několik týdnů po autonehodě, respektive po nehodě ve Formuli. Náraz v cirka 250 kilometrové rychlosti s několika přetočením přes střechu do bariéry. Pacient přivezen v kritickém stavu vrtulníkem. Středně silný otřes mozku, ruptura sleziny, zlomenina pravé ruky, a žeber, kdy čtvrté žebro propíchlo pravou plíci. Po operaci 2 dny stabilní, poté komplikace právě s pravou plící. Nyní bez obtíží, kapacita plic 97 procent." shrnul Charlesův stav. Došlo mi, že jsme měli opravdu neskutečné štěstí, že to přežil.
,,Jak se vám dýchá?" zeptal se Charlese. Otočila jsem se na něj.
,,Snažím se dýchat pomalu, ale ta zlomená žebra hrozně bolí. Bolí mě i ty plíce." přiznal.
,,Hlava bolí? Není vám na zvracení?" vyptával se dál. Charles zakroutil hlavou.
,,To je dobře. Necháme vám udělat ještě CT hlavy, a magnetickou rezonanci. Podívám se také jak je na tom ta druhá plíce, a pokud budou výsledky dobré, doporučil bych vám léčebnu." popsal primář jaký bude další průběh.
,,Proč léčebnu?" zeptal se.
,,Abyste vy sám měl jistotu, a klid, že můžete dýchat naplno." vysvětlil ve zkratce doktor Martin.
,,Když odmítnu?" reagoval okamžitě.
,,Tak odmítnete, na to máte právo, ale nedoporučoval bych to."
,,Jaká je v tomhle případě léčba, když odmítnu?" vyptával se dál. Mlčela jsem. Bylo to jeho rozhodnutí.
,,Klid na lůžku, minimální námaha, žádný alkohol ani cigarety." odpověděl mu ve zkratce doktor Martin.
Charles mlčel.
,,Nechceš si to rozmyslet?"
,,Asi ne. Chci domů." podíval se mi do očí. Chápala jsem ho, ale zároveň jsem si přála aby se rozhodl jinak.
,,Pokud byste si to rozmyslel, určitě se ozvěte, můžeme vám to zařídit kdykoliv." nabídl se primář.
,,Děkujeme pane primáři." usmála jsem se na něj.
,,Máte ještě nějaké otázky?" zeptal se nás.
,,Kdy budu moct jít na normální pokoj?"
,,Uvidíme co ukáže CT a magnetická rezonance." odpověděl mu stručně.
,,Děkujeme."
Primář oddělení pouze přikývl, a poté i s celou skupinou odešli.
,,Já nikam nechci." snažil se mě ukecat.
,,Řekla jsem jim, že je rozhodnutí na tobě. Nechci za tebe nic rozhodovat."
,,Opravdu bych raději domů." škemral.
,,Uvidíme jak to dopadne." usmála jsem se na něj.
,,Proč jsem měl nepřijaté hovory od policie?" zeptal se mě. Hrklo ve mě.
,,Netuším?" zapírala jsem.
,,Carrie?" nadzvedl obočí.
,,Fakt ne." pokračovala jsem dál. Chtělo se mi začít smát.
,,Nebourala jsi, že ne?" zeptal se.
,,Ne." zakroutila jsem hlavou.
,,Tak co je s autem?"
,,Nic s ním není. Jen."
,,Jen?"
,,Jen jsem zaparkovala někde, kde jsem neměla, ale pro mou obhajobu, měla jsem strach o tebe." bránila jsem se.
,,Nechceš mi říct, že ti odtáhli auto?" zasmál se, a poté sykl bolestí.
,,Tos řekl ty, ne já." zazubila jsem se.
,,Ach jo, nechat tě jednou samotnou." vzdychl. Pokrčila jsem rameny a zasmála se.
,,A taky tě mám pozdravovat od tvé fanynky." vyplázla jsem na něj jazyk.
,,Ta recepční?"
Přikývla jsem.
,,Je hrozně milá. Snažila se mi pomoct co mohla."
,,Pošlu ji podpis a nějaké naše týmové věci, až budu moct tedy psát." zvedl ruku se sádrou.
,,To, si myslím, že by bylo velice galantní."
Za dva dny už Charlese přesouvali na nadstandardní pokoj. Byl to minimálně úspěch po těch šílených týdnech. Byla zrovna 10 denní pauza mezi jednotlivými velkými cenami. Carlos s Maxem za ním přiletěli. Přidal se k nim i Pierre a George. Nechala jsem jim prostor, aby si taky pokecal s někým jiným. Vyrazila jsem tedy užít si trochu podzimní Birmingham. Zašla jsem do Grove Parku, kde jsem si vychutnala kávu. Nebylo to daleko od nemocnice. Potřebovala jsem chvíli pro sebe. Neustále mi někdo volal, ptal se na Charlese, do toho jsem se hádala s týmem, protože odmítli zaplatit výlohy, které vznikly tím, že tady Charles leží. Za hotel jsem tedy zaplatila sama. Nechtěla jsem se rozčilovat.
,,Kde jsi?" napsal mi Carlos, když slunce zapadalo.
,,Grove Park." odpověděla jsem stručně.
,,Večeře?"
,,Měla bych se za ním zastavit ještě." zvedla jsem se z lavičky.
,,Teď jsme odešli, a říkal, že si půjde lehnout, že je unavený." informoval mě.
,,Nedělej herečku, a pojď." napsal vzápětí. Nadechla jsem se a sklonila telefon. Rozhlédla jsem se po parku. Kolem mě běhali děti, kopali do míče. Někdo si zase šel zaběhat.
,,Dobře, kam?" odepsala jsem po chvíli.
,,Vyzvedneme tě, pošli mi polohu." vyzval mě. Vylezla jsem tedy před park a poslala mu polohu.
Za pár minut už mě vyzvedával. Přijel půjčeným Volkswagenem. Když jsem je v tom viděla sedět, málem jsem se počůrala smíchy.
,,A jako to mám jet na střeše?" otevřela jsem dveře.
,,Zas tak blbě na tom nejsme ne?" vystoupil George, abych si mohla sednout mezi něho a Pierra.
,,To nevím, když musíme jezdit v tomhle." vlezla jsem do auta. Všichni do jednoho byli velice slušně oblečení.
,,Neremcej." smál se Carlos.
,,Ahoj kluci." pozdravila jsem je všechny, když jsme se konečně rozjeli.
,,Tak jak to zvládáš?" ptal se Pierre.
,,Teď už líp." usmála jsem se na něj.
,,Kde máš Kelly, Maxi? A vůbec, kde jsou holky?" přelétla jsem je všechny pohledem.
,,Tak Rebeka s tebou moc do kontaktu přicházet nechce." podíval se na mě do zpětného zrcátka Carlos.
,,Proč?" ptal se George dřív než jsem stihla zareagovat.
,,Prý jsi na ní byla posledně nepříjemná." vysvětlil.
,,Hele, ty víš moc dobře, jaký na ní mám názor." koukala jsem před sebe. Opravdu jsem ji neměla moc ráda.
,,Carrie, je to rok, to se přes to nemůžeš přenést? Já jsem to s Bellou ukončil." připomněl mi.
,,No ale kvůli ní." umlčela jsem ho. Na to neměl co říct, protože věděl, že je to pravda.
,,Nehledě na to, že ptát se mě na Charlese pár hodin po nehodě, kdy vidí, že nejsem zrovna v dobré náladě, je fakt pitomost."
,,Dobře, to možná uznávám, že neměla, ale měla bys ji možná víc poznat."
No tak do toho se mi fakt nechtělo.
,,Kelly je teď v Řecku, něco tam fotí, tak nemohla přijet, ale prý se ji máš určitě ozvat." přidal se do hovoru Max.
,,Zavolám jí."
Po nějaké době jsme dojeli na místo. Byla to zapadlá restaurace v ulici, kde nikdo nebyl.
,,Jak jste na tohle přišli, proboha?" zasmála jsem se, když jsem vystoupila z auta.
,,Chtěli jsme klid, tady ho budeme mít." vylezl za mnou George.
Stáli jsme před kamenným domem, jehož okna byla zatemněná a nad nimi svítil nápis AURA. Vešli jsme dovnitř. Tam svítila ztlumená světla modré barvy. Naproti nám se nacházela vyvýšená plocha, na kterou se dalo dostat po schodech. Stoly byli všude, jak dole, tak nahoře. Velice rychle mi došlo, že je to čínská restaurace.
,,Máte rezervaci?" zeptal se nás číšník.
,,Ano, na jméno Williams." otočil se k němu Carlos. Střelila jsem po něm pohledem. Byl byv blázen, kdyby si myslel, že když si vymyslí jméno, tak ho nikdo nepozná.
Muž přikývl, a vedl nás po schodech do horního patra. Lokál byl poloprázdný. Rozepnula jsem si kabát. Pierre hned galantně přiskočil a pomohl mi z něj vylézt.
,,Mohu Vám zatím nabídnout něco k pití?" zeptal se číšník.
,,Já vás poprosím o Mojito." začala jsem.
,,Jahodové nebo klasické?" potřeboval upřesnění.
,,Tak to jahodové." usmála jsem se a otevřela jídelní lístek.
Carlos si dal Colu, George s Pierrem vodu a Max podpořil svůj tým, takže si dal Red Bull.
,,Ty si toho nenecháš ani ve volnu, že ne?" zeptala jsem se ho při vybírání jídla.
,,Ne." zazubil se na mě.
Protočila jsem panenky. Měla jsem chuť na všechno co bylo na jídelním lístku. Nakonec jsem zvolila sushi, protože to mě lákalo ze všeho nejvíc.
Seděli jsme dlouho. Měli jsme si hodně co říct. Vyprávěli jsme si životní zážitky, zklamání i výhry, případně si vyprávěli vtipy. Bylo to hodně uvolněný večer. Přesně takový, jaký jsem potřebovala.
,,Co se děje Carrie?" zatřásl mi rukou Carlos.
,,Nic." procitla jsem. ,,jen jsem se zamyslela nad tím jak chaotický rok jsem měla." napila jsem se svého už třetího Mojita.
,,Nebylo to jednoduchý, co?" otočil se ke mně Pierre.
,,A co bylo jednoduchý? Nová práce, hádky, pak se tady Carlos rozešel s Bellou a my museli jet zachraňovat situaci, celá ta věc s Hughem, i to, jak jste se za mě postavili, pak vozík, znovu všechno od začátku, a teď ta Charlesova bouračka. Sama se furt ptám, kdy už to konečně skončí." vydechla jsem.
Všichni mlčeli.
,,Víš jak se to říká?" prořízl ticho George. Podívala jsem se na něj.
,,Všechno zlé je pro něco dobré." usmál se.
,,Přesně tak, nesmíš být tak negativní." přidal se Carlos. Pierre s Maxem jen přikyvovali.
,,Já vím, jen, jen bych si kurva chtěla konečně odpočinout." opřela jsem se o sedačku.
,,A víte, co je na tom to nejhorší? To neustálé dotírání novinářů. Já si nemůžu dojít ani pro kafe, aby se mnou hned někdo nechtěl udělat rozhovor." rozmáchla jsem se rukama.
,,No." zvedl hlavu od telefonu Carlos. ,,Obávám se, že teď to bude ještě horší." podal mi svůj telefon.
Byl otevřen na internetovém článku.
,,Mezinárodní automobilová asociace uznala pochybení v otázkách bezpečnostní během velké ceny Velké Británie." hlásal článek.
,,To si děláš prdel." vypustila jsem.
,,Počkej, takže oni to teda uznali? Oni fakt vyšetřovali to co jsem tam plácla?" vyptávala jsem se. Co byl Charles v nemocnici, vůbec mě nezajímalo dění kolem formule.
,,Asi jo." vzal mi z ruky telefon George.
,,Na základě podnětu od přítelkyně Charlese Leclerca, Caroline Williamsové, který vznesla během tiskové konference po nehodě se FIA rozhodla pro vyšetřování bezpečnosti během závodu. Společně s Williamsovou se k protestu přidali také Carlos Sainz, Lewis Hamilton, Yuki Tsunoda či Oscar Piastri. Nyní je o výsledku jasno." pokračoval ve čtení. Zazvonil mi telefon.
,,My o vlku." ukázala jsem klukům displej. Svítilo tam Stefanovo jméno.
,,Ano prosím." zvedla jsem telefon.
,,Ahoj Caroline, neruším tě?" ozval se na druhé straně.
,,Ne, akorát jsem na večeři." zacpala jsem si druhé ucho abych ho lépe slyšela. Kluci mlčeli.
,,Jak se mu daří?" vyptával se.
,,Jo, v rámci možností se mu daří dobře." informovala jsem ho. Mezitím mi telefon pípnul s hovorem od Pascale.
,,To rád slyším. Proč ti vlastně volám." přešel k tématu.
,,Chtěl jsem tě jen informovat, že jsme dnes rozhodli, že jsme opravdu pochybili v otázce bezpečnosti. Ten závod se neměl jet." řekl. Konečně řekl to, na co jsem čekala měsíc. Uznal to, o čem jsem celou dobu mluvila. Radostně jsem si skousla ret.
,,Dobře, děkuju za informaci, a taky za to, že jste to uznali. Vážím si toho." odpověděla jsem chladně. Nechtěla jsem mu dát najevo, že z toho mám radost.
,,Rád bych se domluvil s Pascale, Arthurem a tebou o dalším postupu." pokračoval.
,,O dalším postupu?" svraštila jsem obočí.
,,Ano, jak vám to budeme kompenzovat."
,,Musím to probrat s Charlesem také." připomněla jsem mu.
,,S tím počítám." reagoval okamžitě.
,,Já bych něco měla, ale je to čistě moje prosba, co budou chtít ostatní, nevím." zvedla jsem oči. Všichni tři mě důkladně pozorovali.
,,Poslouchám." ozval se po chvíli Stefano na druhé straně telefonu. Znovu hovor, tentokrát od Arthura.
,,Chci aby měl Charles místo. A pokud se rozhodne, tak smlouvu na další čtyři roky." vyhrkla jsem požadavek.
,,O tom rozhoduje ale vedení Ferrari."
,,To ano, ale jezdec končí na základě vašeho rozhodnutí či souhlasu. Takže pro Charlese chci tohle. Nic víc. Co bude chtít Pascale nebo Arthur už je na nich."
,,Dobře, místo má jisté, s tou smlouvou se domluvíme až se zastavíš."
,,Až se odsud dostaneme, sejdeme se."
,,Dobře. Opatrujte se." ukončil hovor. Jakmile jsem telefon položila, začali jsme společně jásat. Dosáhli jsme spravedlnosti. Konečně. Zavolala jsem zpět ještě Pascale i Arthurovi, a řekla jim, jaký hovor jsem právě absolvovala. Charlesovi jsem napsala jen zprávu ve znění: ,,Vyhráli jsme." a srdce.
Ten večer se mi usínalo mnohem lépe. Věděla jsem, že se opravdu blíží lepší zítřky.
Charlese opravdu pustili domů za 2 týdny. Problém byl v tom, že mu po té nehodě zakázali létat dokud se mu plíce úplně neobnoví. Pro nás to tedy znamenalo minimálně celý den v autě.
,,Konečně čerstvý vzduch." stál ve dveřích z nemocnice ven. Nechala jsem ho tam chvíli a mezitím nandala jeho věci do auta.
,,Tak pojď, pomůžu ti." přiběhla jsem k němu.
,,Já chodit umím." vyplázl na mě jazyk.
,,O tom nepochybuju." jistila jsem ho. Věděla jsem moc dobře, že ho každý krok bolí. Když se konečně dostal do auta, byl rád, že sedí.
,,V pohodě?" ujistila jsem se, a nastartovala.
,,Naprosto. Teď už to bude v pohodě pořád." usmál se na mě. Nahla jsem se a políbila ho.
,,Pryč odsud." začala jsem couvat. Vyjela jsem z parkoviště do hotelu. Před výjezdem se hemžili novináři. Dařilo se nám tutlat v jaké nemocnici leží poměrně dlouho, ale očividně ne dost dlouho. Projela jsem kolem nich bez možnosti nás zastavit.
,,Jaký máme plán?" zeptal se mě po cestě na hotel.
,,Dneska to vidím na odpočinek, a zítra pojedeme domů." seznámila jsem ho s plánem. Nějak jsme se potřebovali dostat domů. Můj plán byl jasný. Zítra po snídani vyjedeme do Paříže, tam přespíme u mě ve starém bytě, další den se zastavíme v sídle FIA, a pojedeme do Monte Carla.
,,Chceš řídit?" zděsil se.
,,Co je?" zasmála jsem se a střelila po něm pohledem. ,,Bojíš se snad?" zavtipkovala jsem.
,,No, ale o tebe. Neřídila jsi tak dlouho. Nevíš, jak to budou tvoje nohy zvládat." strachoval se.
,,Těší mě, že se bojíš, ale domů se dostat musíme, a není jiná možnost." odbočila jsem na křižovatce doprava. K hotelu už to bylo jen pár minut.
,,Můžu letět." navrhl.
,,Ne, nemůžeš. Doktor ti sám řekl, že ti to nedoporučuje." připomněla jsem mu. Otočil se na mě s andílkovským výrazem.
,,Ne." odpověděla jsem rázně.
,,Ale notak zlato." sáhl mi na koleno. Jakoby mnou projel blesk. Husí kůže mi projela po celém těle.
,,Nerozptyluj, nebo prošvihnu zelenou." varovala jsem ho. Snažila jsem se odmyslet to, že jsme dlouho spolu nespali v jedné místnosti, a pokoušela jsem se soustředit na semafor.
,,S tebou není sranda." naštval se naoko.
,,Jestli se ti něco nelíbí lásko, můžu zavolat tvé mamince."
,,Už mlčím." zasmál se. Byla jsem ráda, že ho mám u sebe. Strach ve mě ale stále přetrvával. S každým jeho nádechem jsem se bála.

Vážení čtenáři, týdenní dávka Hate to Love právě dorazila. 
Již několikrát se budu opakovat, když napíšu, že mě těší Váš zájem o tento můj výtvor. Výtvor, který začal vznikat právě před rokem, který je již dopsán, stejně jako část osudu našich dvou hrdinů. Čekají nás už jen, v rámci možností, hezké věci, které dva zamilovaní normálně prožívají. 

Jestli Vás mohu o něco poprosit. Zastavte se po této kapitole, a zabrouzdejte v paměti na první řádky této knihy, vzpomeňte si, co vše si už Carrie s Charlesem prožili, a na vteřinu si představte, zda je tohle to, co byste i vy dokázali prožít. Protože já jsem toho názoru, že s milovanou osobou není žádná hora dostatečně vysoká. 

Jsem extrovert, celý život jím jsem, a protože jsem většinu času sama, Hate to Love mi poskytuje útěchu, útěk od reality, který mi pomáhá přežít běžné problémy, jak pracovní, tak partnerské. 

Zároveň jsem se rozhodla, že Vám, věrným, budu částečně s každou kapitolou poodkrývat i svůj život. Pro tuto chvíli začnu zlehka. 
Jsem průměrná holka s nádherným věkem 25 let, která žije na severu Čech v menším městě známé především tím, že v jeho okolí se nachází i Autodrom. Doma mám 3 letého psího puberťáka Tima, a o 9 let staršího životního partnera, který je ale zatím jen stále partnerem. Pracuji na plný úvazek na recepci hotelu, a i tato práce mě naplňuje. Formulovou fanynkou jsem dlouhých 13 let, a v mé knihovně se nachází především knihy od Patrika Hartla, E.L. James,  Karen Hamilton, Anny Todd a další. Jsem taky "Potterhead" se zálibou v Marvelovkách ;) . 
Ve volných chvílích také tvořím tenhle skvost, dělám klasické domácí práce, a zpívám, a to nejen v koupelně ;) . 

Ráda bych i já znala své čtenáře, proto se nebojte mi napsat, klidně do komentářů, co vy rádi děláte ve volných chvílích. 

S pozdravem

C.

P.S. Jedna dobrá zpráva pro Vás :) - Hate to Love 2 má již 206 stran a stále nemíří ke svému konci :)