Jak se to mohlo stát?

49.

Vzbouzím se a slyším jen pípání přístrojů.
To je nebe?

Stěží otevřu oči a rozhlídnu se po pokoji.
Bílé stěny zdobí jen hodiny a to je vše.
Vedle mě je nějaký přístroj a u něj sestřička.

,,Dobré ráno" usměje se na mě.

,,Dobré.. Kde jsem? Proč tu jsem? Kde je Anetka?" vypadne ze mě a koukám stále okolo sebe.

Pozvednu levou ruku, která je obvázána obvazem a já si hned uvědomím, že jsem se pokusila o sebevrazdu, ale ta mi očividně neprošla..
Někdo nebo něco mě nechce pustit, jak by řekl on "Do světa slunečnic".
A jsem zase myšlenkami u něj a to jsem vzhůru minutu? Dvě?

,,Pokusila jste se spáchat nežití, ale sestřička tam přišla včas, takže se vám to nepovedlo.. Budete muset navštěvovat psychiatra a Anetka je mezitím u vaší mámy. Nebyl uveden kontakt na otce a my ji museli někam dát.. Ale jestli budete chtít, můžu zařídit, aby tu byla s vámi" odpoví mile sestřička zapisující něco do papírů.

,,Ano.. prosím" poprosím a ona kývne na souhlas.
Pak mizí v šedých dveřích.

Doufala jsem, že se to povede.. Nepovedlo.
Ale proč? Proč bych tu měla být? Jediný důvod, proč tu být je Anetka, ale možná by byla šťastnější, kdyby byla u táty. Vím, že je malá, ale i tak.. S Petrem je líp.... Vždycky..

Večer, když se zase snažím usnout se ve dveřích objeví moje máma s Anetkou v náručí a za ní sestřička, která tam veze postýlku, kterou tam jen nechá a s úsměvem odejde.

,,Petruškoo.. co mi to děláš" povzdechne si a malou mi pokládá na břicho.
Jen ji vezmu a hladím po tvářičce.
Spinká a je strašně roztomilá.
Má modrý oči po Petrovi. Miluju ty oči.

,,Mami.. promiň" omluvím se jí, ale radši na ni nekoukám..

,,To bylo kvůli Petrovi?" zeptá se i když absolutně neví, co se mezi námi stalo. Nic jsem ji neřekla..

,,Neřeš to" odseknu a dál se věnuji Anetce.

,,Jak to nemám řešit? Vždyť jsi mohla umřít" vyšiluje opět moje máma..

,,Nebylo to kvůli Petrovi a netahej ho do toho" sedne si vedle mě.

,,Nechápu to.. Vždy jsi byla moje malinká šťastná holčička a teď tohle.." řekne posmutněle a já nevím co odpovědět, takže radši neříkám nic.

,,Co se teda stalo mezi tebou a Petrem? On neví, že spolu máte dítě?" pokračuje dál i když jsme se už několikrát kvůli těmhle otázkám pohádali.

,,Mami už jsme se o tom bavili.. Prostě jsme se neschodli, ale jsme v pohodě a ty se do toho nemotej prosím" dávám Anetku vedle sebe a hladím ji po bříšku.
Je tak malinká a kouzelná..

Kéž by tu teď místo moji matky byl Petr a řekl, že to bude dobrý a že to zvládneme..

Po hodině, co jsem si od mámy vyslechla, jak důležitý je mužský vzor v rodině konečně odešla a já i Anetka jdeme spát.