Jak se to mohlo stát?

72.

Ráno se vzbudím u sebe v posteli, což je divné, protože si pamatuju, že jsem usla v obýváku.
Rozhlédnu se kolem a jelikož tu nikde Petra nevidím, tak usoudím, že odešel.
Kouknu se na hodiny, které ukazují jednu odpoledne. To jak dlouho jsem spala?
Divný, že Anetka ještě asi taky spí, protože vždy když se vzbudí, tak jde ke mně.

Po chvilce přemlouvání vylezu z postele a mířím do koupelny, kde se odlíčím a udělám si skincare. Včera jsem na to tak trošku zapomněla.. Spíš nebyl čas, když jsem byla s Petrem a pak jsem usla.

Pak už si jen vyčistím zuby a moje kroky míří do kuchyně, abych mně a Anetce udělala jídlo, ale zastavím se u Anetky pokoje, když za dveřmi slyším smích. Petrův a její smích.

Potichu vyjdu a zůstanu stát ve dveřích.
Anetka sedí na zemi a v ruce má panenky a Petr sedí naproti ní, tudíž zády ke mně a jednu z panenek převléká.

,,Mamjinkaaa" rozběhne se ke mně Anetka a obejme mě kolem nohy, protože výš nedosáhne.

,,Ahoj zlatíčkoo" usměju se a zvednu ji a obejmu ji. Petr se otočí na nás a usměje se.

,,Tak.. asi bych měl jít" řekne po chvilce Petr, který z nás ani na chvilku nespustil oči.

,,Proč?" zeptám se a Anetku dám zpátky na zem

,,Nevím, tak prostě jsem myslel, že mě tu nechceš" pokrčí rameny a jde směrem do chodby, takže projde kolem mě.

,,Ale nee, nechooď, Anetka bude taky ráda, že ano?" kouknu na Anetku, která se začne smát a vypadne z ní něco, co mělo být nejspší "ano"

,,Tak dobře" usměje se a já též.

Pak se otočím a jdu do kuchyně.
Jeho kroky mě následují a když stojím u lednice, abych nám uvařila, tak zjistím, že tu vůbec nic není a není z čeho uvařit.

,,Budem muset na nákup" pronesu a otočím se na Petra, který stojí u linky a kouká na mě.

,,Jasně, mám jít s tebou?" zeptá se

,,Jestli se ti chce" zavřu lednici

,,Ani ne, ale tak vyhladovět tě nenechám" jde ke mně a obejme mě.

Usměju se a obejmu ho taky. Chvíli jen stojíme, ale pak mě vezme a vysadí mě na linku, kde mě znovu obejme kolem pasu.

A tak se objímáme možná chvíli, ale možná taky dlouho. Když jsem s ním, tak jako kdyby minuty byly vteřiny a hodiny pár minut. Je to divný, ale čas běží rychle, když se člověk dobře baví.

,,Nepůjdeme Anetce něco koupit, když už tam budem?" zeptá se po chvilce, co mě objímá.

,,Vždyť toho má dost už" odpovím a vybavím si její pokoj s tak tisíce hračkami, co má.

,,Nojooo, ale měla by radost mamčo" řekne mi oslovením, které upřímně z celého srdce nesnáším.

,,Takhle už mi nikdy neříkej" zasměju se a dám mu malinký pohlavek, který spíš bylo takové "pohlazení".

,,auuuu" chytne se za to místo a já se mu začnu smát.

,,Nemáš provokovat" pustím ho a skřížím si ruce na prsou.

,,Jsem nic neudělal mamčo"
Přísahám, že kdybys to nebyl ty, tak tě zbiju, ale když jsi to ty, tak jen se na tebe vražedně podívám a začnu dělat uraženou.

,,Nebuď naštvanááá" vezme moje ruce a dá já na linku a jeho ruce dá na moje, takže mě drží a já se nemůžu pohnout.

,,Ccccc, nejsem taťko" protočím oči, ale po kouknutí na jeho výraz to už nevydržím a začnu se smát.

,,Achjo, to je hrozný s tebou" zasměje se a pustí mě.

Pak sbalíme věci a jdeme konečně nakoupit.
Nákup odneseme domů, protože jsme toho nakoupili docela dost a ani jednomu se to nechtělo tahat sebou ještě do hračkárny se kterou mě celou cestu Petr, ale pak i Anetka otravovali.

Takže jestli jste čekali, že ho premluvim aby ji žádnou hračku nekupoval, tak bohužel, čekali jste špatně.

Teď stojíme v hračkárně u nějakých panenek a Petr drží malou na rukou, aby si mohla panenky prohlídnout.

,,Tak Anetko jakou chceš?" ptá se jí Petr už tak po pátý. Je nerozhodná po něm.
,,Koupil bych obě, ale to bys musela přemluvit mámu" zašeptá ji a asi si myslí, že jsem hluchá a neslyším.

,,Mamjinkoo pjosiim panenku" oba na mě koukají těma krásnýma modrýma očima. Jak tomuhle mám říct ne?

,,Achjo.. no dobře, ale naposledy co vám něco takovýho prošlo" otočím se a odcházím na oko uraženě za to, že mě neposlouchá ani jeden. Jsem zvědavá, kam ty panenky chtějí dát.

Petr mě chytne za ruku, přiblíží se k mému uchu a zašeptá
,,Nebuď uražená, na tebe přijde taky řada" pustí mě. Jak jako na mě taky přijde řada?

Tiše jsem doufala, že panenky budou jediné dvě hráčky, které si malá odnese, ale jen do doby než přinesla nějakého plyšáka.
,,Mamjinkoo můžu?" zase na mě kouká těma jejíma očíčkama..

,,Anetko.. achjo.. dobře" vezmu ji plyšáka z ruky a jdu k pokladně, ale v tom mě zastaví Petr s panenkama v ruce.

,,Toho plyšáka beru já" zasměje se a než stihnu cokoliv namítnout, tak už stojí u pokladny a platí.

,,Tak pojďte" ozve se Petr s taškou v ruce a natahuje ruku k Anetce, která k němu spokojeně běží.
Rozejdu se tedy k němu též

,,Tatinkuuu zmjzlinkuu pjosiim" začne prosit Anetka uprostřed cesty domů, když vidí stánek se zmrzlinou. Je zvyklá, že vždy spolu chodíme na zmrzlinu.

,,Můžu?" otočí se na mě Petr

,,Asi jo" zasměju se, Petr už bere malou a  jde s ní směrem ke stánku.

Dojdu je a kousek dál čekám, až si koupí zmrzlinu.

Po chvilce se ke mně řítí Anetka se zmrzlinou v ruce a spokojeně si sedá na lavičku kousek ode mě.
Sednu si k ní a Petr vedle mě.

Když Anetka dopapala, tak kolem nás pořád běhala a dělala kraviny. Jen jsme se s Petrem smáli.
Bylo to tak hezký.. Víc takových chvil prosím