Jak se to mohlo stát?

75.

Pohled Petry:

Ráno se zbouzím na zvonění budíku. Rychle se natáhnu pro telefon a budík vypnu. Petr leží vedle mě v objetí. Je strašně roztomilej.
Jen se nad tím pousměju a opatrně se vyvleču z jeho objetí.

,,Kam jdeš?" řekne rozespale a pootevře levé oko.

,,Do práce" vybírám si ze skříně oblečení.

,,Proč?" co to je za otázky?

,,Protože musím" natáhnu se nahoru pro černé tričko s dlouhým rukávem.

,,Achjo.. pojď sem" oči má stále zavřené, ale roztáhne ruce.
Tričko a baggy džíny, které jsem vzala ze skříně položím na komodu a lehnu si na něj a obejmu ho.
,,Máš čas?" obejme mě taky.

,,Tak deset minut" odpovím a on mi věnuje pusu do vlasů.
Divný, že spolu ani nejsme, ale chováme se, jako kdyby jo.

,,Kdy přijdeš?" zeptá se

,,Nevím, podle toho, jak se bude stíhat" odpovím

,,Měl bych taky jít na kéru" jednu ruku má na mých zádech a druhou si mne oči.

,,Můžeš přijít" zasměju se a pohledem směřuju k němu. Dle jeho výrazu myslím, že to má v plánu.

,,Přijdu.. dneska můžu?" usměje se.
Veronika jde dneska na celý den k doktoru, takže tam jsem sama, ale jsou na dnešek objednání asi jen čtyři lidi.

,,Jasně, ale už musím nebo to nestihnu" dám mu pusu na rty s zvednu se.
Převléknu se zády k němu na což cítím celou dobu pohled na svých zádech, ale neřeším to a oblečená jdu do koupelny si vyčistit zuby a namalovat se.
Když vše mám, tak odcházím do práce.
Ráno nesnídám a čaj si dělám v práci.

V práci klasicky, jako každé ráno uklidím, udělám si čaj a projíždím ig, až do chvíle, než přijde první zákazník.
Po prvním i druhý a třetí a tím dnešek končí.. teda to si myslím, až do chvíle, než se nerozrazí dveře a nestojí v nich Petr.

,,Brej den" pozdraví s úsměvem.

,,Bry den" uměju se a jdu k němu ho obejmout. Obejme mě taky.
,,Tak si to fakt myslel vážně, jo?" zasměju se

,,Já vždy myslím vše vážně" zasměje se.
Nakonec se domluvíme, že mu udělám tetování přes pravou dlaň. Něco už tam má, ale chce přes to takové červené čáry (fotečka).
Líbí se mi, že jeho tetování jsou naprosto náhodný, co ho napadne, to si nechá vytetovat a vypadá to strašně dobře.

A tak mu vytetuju to co chce a u toho mi povídá příběh ke každému tetování. Kde ho napadlo, u těch co mají tak význam...

Po dodělání tetování mu přes to dám průhlednou fólii a po chvíli společně odcházíme domů.

Doma udělám večeři a to sice jen tousty, ale Petr říkal, že stejně nemá na nic víc chuť, takže postačí.

Sedíme spolu na gauči, pojídáme tousty a koukáme na nějaký horor, co Petr vybral. Nebudu lhát, jsem posraná až za ušima, čehož si Petr všimne a dá mi ruku kolem ramen a druhou jí. Já už radši nejím.

,,Neboj" uchechtne se a dojí poslední toust.

,,Bojím" natáhnu se přes něj pro deku a dám jí přes nás. Furt sedím úplně na těsno vedle něj a deku mám v určitých momentech před očima.

Z mého utrpení mě vyruší zvonek a to je vysvobození. Film stopnu a vytězně se usměju, Petr se jen uchcechtne.
Dojdu otevřít a za dveřmi stojí moje máma s Anetkou.
Anetka se hned rozejde ke mně a obejme mě.

,,Ahooj" usměje se na mě moje máma a vejde dovnitř do bytu.

,,Ahoj" usměju se taky a Anetku zvednu a obejmu ji.

,,Ty tu někoho máš?" nakrčí obočí a kouká na Petrovo boty. Hups

,,umm.." nestihnu odpovědět, protože máma se zadívá do obýváku, odkud je z chodby vidět a vidí Petra, který se ještě otočí na nás a podívá se na moji mámu a usměje se jak sluníčko.

Máma se jen usměje a dá mi do ruky batoh s Anetky věcma.
,,Nebudu vás rušit, užijte si to" dá mi pusu do vlasů a odejde. Zavřu dveře a pustím Anetku, která se vrhne k Petrovi, kterému vezme ovladač z ruky a přepne si to na pohádky.
Jen se nechápavě podívám na Petra, ale ten už přemlouvá Anetku, aby tam nechala ten horor, ale naštěstí ho neposlechne a pustí pohádku.
Tak všichni koukáme na pohádky, až do chvíle, než Anetka neusne Petrovi v klíně a tak ji odnese do pokoje.
Je už něco po půlnoci, takže bylo jasné, že brzy usne.

,,Jdem taky hajat?" zeptám se, když přijde zpátky do obýváku.

,,Jo, jdem" vypnu televizi a jdeme si lehnout do postele.

,,Péťo?" řeknu po chvilce, co jen ležíme a objímáme se.

,,Ano?" řekne rozespale

,,Jak dlouho tu ještě budeš?" natisknu se víc k němu. Je mi s ním prostě dobře

,,Noo.. Je středa a domů jedem v neděli, takže čtyři dny asi"

,,mh.. A to se pak neuvidíme zase?" řeknu smutně.

,,Cože? To ne, jasně, že uvidíme. Neudělal bych tu stejnou chybu znova.. Budu za tebou jezdit nebo ty za mnou" "promyšlený" to má teda..

,,Péťo, uvědomuješ si, že máme dítě, že jo?" trosku si povzdechnu

,,Ajo.. Budeš ji brát sebou" hezký, že zapomínáš na naše dítě.

,,Mhmm" nojo, tak třeba to bude v pohodě.

Už nic neřekne a jen mě hladí po vlasech, dokud neusnu.

--
Tykks, blazniii, děkuju moc za 20000 přečtení 🥹 Vůbec nechápu, ale strašně si toho vážím a děkuju vám❤️
Děkuju každému, kdo čte, kdo komentuje, kdo hvezdickuje, vážím si každého jednoho z vás 🫶🏼

Jinak myslíte, že jim to vydrží? Nebo co bude dál?🤗

Taky chci říct, že si všímám, že v částech mám dost gramatických chyb a vše opravím, ale nejspíš, až bude celá fanfikce dopsaná, abych to nemusela dělat na víckrát 🙂‍↕️

Děkuju za vyslechnutí a dobrou noc❤️