Láska s ďáblem

Kapitola 5.

Dnes bych se šla podívat na své oblíbené místo. Sice se to jmenuje Skalka, ale já tomu přezdívám Místečko Lásky, protože jsem sem ještě na základce chodila se svými boyfriendy. Trochu mě mrzí, že teď nikdo nemám, protože bych sem svého vyvoleného ráda vzala. „Cink cink." Zazvonil mi mobil. Jedna nepřečtená zpráva od... neznámé číslo? To je divné. Kdo to je?
Zprávy:
Dan: Ahoj tady Dan ze střední. Máš dneska čas? Že bychom zašli ven.
Já: Ahoj, promiň já už nejsem na intru. Jela jsem domů navštívit naše.
Dan: aha a kde bydlíš? Že bych za tebou přijel.
Já: No nevím, jestli chceš jet takovou dálku.
Dan: Mně je jedno jak daleko, hlavně že tě uvidím.
Já: No dobře. Bydlím v Nezvěsticích. Plzeňský kraj.
Dan: To je celkem blízko. Tak já přijedu vlakem v půl 3.
Já: Dobře sejdeme se na nádraží. Tak zatím
Dan: Ahoj. 
No nečekala bych, že se zrovna on ozve. A jak vůbec získal moje číslo? Na to se ho budu muset zeptat.
...
„No tak kde je ten vlak už by tu měl být. Aha 2 minuty zpoždění. Achjo." Vzdychla jsem. Najednou slyším, jak zamnou klapou nějaké boty. Raději se podívám. Nějaký chlap míří směrem ke mně. To se mi nelíbí. Raději si popojdu někam jinam.
Už přijíždí vlak, ale ten chlap za mnou pořád chodí. „Ztratila ses holčičko?" zeptal se. „N-ne," odpověděla jsem s menším strachem. Než stihl cokoliv dalšího říct, Dan přišel, chytil mě za rameno a pověděl: „Nějaký problém?" „Ne pane, jen jsem si s ní povídal." Pokrčil rameny. Dan nasadil vážný výraz a přitiskl mě ke svému tělu. Dělá, jak kdybych byla jeho holka. Ten pán tedy odešel, když nás viděl. „Jsi v pohodě?" zeptal se. „Jo ale držet mě u sebe tak blízko jsi nemusel." Odstrčila jsem ho. „Promiň. Myslel jsem, že se ti snaží něco udělat." Podíval se mi do očí. Já jen zkřížila ruce a odpověděla: „Díky." „Tak kam půjdeme?" raději změnil téma. V tu chvíli mi naskočilo to jedno místo, na které jsem dnes chtěla jít. „Můžeme jít na Skalku. Je to moje oblíbené místo." „Dobře tak nás veď. Ty to tu znáš." Řekl a vyrazili jsme. Cestou jsme si povídali o našem setkání na vyhlídce a o tom, jak mi zachránil život. Dozvěděla jsem se spoustu nových informací o něm. Co má rád, jaký je jeho typ holky atd.
V jednu chvilku jsem se zamyslela, jestli mu mám říct o tom tetování. Třeba o tom ví víc. „Poslyš mám takovou asi blbou otázku, ale nevíš, jak se mi na ruku dostalo tohle tetování? Po tom večeru ho mám na sobě a je pravé." Ukázala jsem mu ho. „Jak daleko je ještě ta Skalka?" zeptal se. Nechápu, proč změnil téma, ale ukázala jsem na skálu která, byla na konci cesty: „Tamto je ono." Vzal mě za zápěstí a... najednou jsme na té skalce kam jsme měli JÍT. „Co to? My jsme se přemístili?" podívala jsem se na něj nevěřícně. „Tak trochu si mi ukradla moje tetování. S ním mohu dělat cokoliv jen chci, ale protože ho máš na ruce ty tak nemohu dělat nic. Jen když tě držím za ruku." V tu chvíli jsem si vzpomněla na otázku, kterou jsem se chtěla zeptat. „Proč jsi vlastně přijel? Je to právě kvůli tomu tetování?" „Jeden z důvodů, proč jsem přijel." Vzal mi obě ruce a sevřel je. „A ty další důvody?" zeptala jsem se opatrně. „Protože máš teď na sobě část mě, tak jsem se rozhodl tě mít u sebe pořád. Je tady jedna věc, kterou musíš vědět předtím, něž se mnou budeš všude chodit...já jsem něco jako ďábel, akorát žiju na zemi, a ne v pekle. Říkám si démon." V tu chvíli se mu sevřeli plíce a s překvapením v očích jsem skoro nemohla dýchat. „Takže proto jsi tehdy na té rozhledně byl tak rychle a věděl kde jsem?" „Ano. Nechci tě děsit, ale je to pravda. Sama jsi teď viděla, co se stalo." V tu chvíli mi bylo celkem těžko a zatmívalo se mi před očima. Probudila jsem se až doma ve své posteli. „Co tu dělám? Však jsem byla na skalce." Najednou slyším nějaký hluk z kuchyně. Raději se jdu podívat co se děje.
„Mami? Co se tu děje?" v tu chvíli jsem zahlédla Dana. „Dane? Co tu děláš?" ptám se. „Ty si nic nepamatuješ? Povídá mamka. „Na té skalce jsi omdlela. Tak jsem tě odnesl domů," řekl mi Dan a při tom si popíjel s rodiči kávu.
„A nechceš zůstat na večeři?" ptá se mamka Dana. Chtěla jsem říct ne, ale přišlo mi to nezdvořilé. „Omlouvám se, ale budu muset jet. Ještě mě čeká dlouhá cesta domů," řekl. „To je škoda, zrovna toho na večeři máme dost." Na chvíli se zamyslel a řekl: „No dobře, rád s Vámi zůstanu." Mamka s úsměvem začala dělat večeři. „Zatím můžete jít do Bětky pokoje. Rozhodně najdete něco, s čím se zabavíte." Řekla s úsměvem na tváři. „To si piš, že něco najdeme." Vzala jsem ho za ruku a šli jsme.
„Nevím, co budeme dělat, než mamka udělá večeři." Řekla jsem se zamyšlením. „Posloucháš hudbu?" zeptal se. „No vidíš můžeme poslouchat hudbu, ale co při tom?" „Hele koukám na školní stránky na akce a za týden, což je příští pondělí, je nějaký ples. Nechceš jít?" ukázal mi mobil. „Já ale neumím tančit..." styděla jsem se. „Já tě to naučím," vzal mě za ruku a položil ji na své rameno. „Tu druhou mi dej do dlaně a nech se vést." Já dala ruku, jak mi řekl. V tu chvíli nám začala hrát hudba na valz. Tančili jsme po pokoji, dokud pro nás nepřišla Majda, že je večeře připravená. „Tak jdeme." Vzal mě za ruku a jemně mě vedl do kuchyně. Měla jsem motýlky v břiše. „Tady máte domácí tortillu. Táta je udělal na grilu. Mamka začal podávat na stůl. „Děkuji je to dobré." Pochválil Dan taťkovi večeři.
„Omlouvám se, ale už budu muset jít. Děkuji vám za večeři." Vzal talíř a odnesl ho do myčky. „Bětko doprovoď ho na vlak. Ať tam nečeká sám." Koukla na mě. „To je jasný. Tak pojď."
Po deseti minutách jsme se dostali na nádraží. „Za jak dlouho ti to jede?" zeptala jsem se. „Teď by měl přijet a asi už ho vidím." Vzal mě za rameno, objal a než odešel tak mi dal pusu na tvář. Trochu jsem se začervenala. „Tak ahoj. V pondělí ráno tě vyzvednu na intru." Zamával mi. „Ahoj" taky jsem mu zamávala a počkala, dokud neodjede vlak. Pak už jsem jen došla domů, umyla se a před spaním jsem si s ním ještě psala. Usnula jsem až ve 12.