Já a koně

Kapitola 9

Bezradně stojím uprostřed příjezdové cesty jak solný sloup. "No nic, nemůžeme tady stát donekonečna." Pošeptám svému neklidnému hnědákovi, který má rozšířené nosdry a hlasitě vzdechuje a vydechuje k životu tolik potřebný vzduch. Popadnu batoh, který přehodím přes pravé rameno, kufr vezmu do levé ruky a vodítko do pravé. Bednu ve které mám věci pro Bonuska pouze odsunu tak, aby nepřekážela v cestě dalším účastníkům tábora. Takto nachystaní se vydáme k jediné budově v dohledu. Kufr se zdá každým krokem těžší a těžší, a proto jsem velmi ráda, že Bonus nevymýšlí nějaké hlouposti a jde pěkně spořádaně. Když konečně dorazíme k budově nestačím se divit. Na bíle natřené zdi jsou nakreslené droboulinké ornamenty černé barvy. Jsou to různé klikiháky a tu a tam je nakreslená koňská hlava. Přesunu zrak na černá vrata, které zdobí bílé ornamenty. Uprostřed nich je klepadlo, které je třeba i u vrat do nějakého zámku. Všechno to působí velmi honosně. Seberu všechnu odvahu a zaklepu klepadlem. Celým areálem se začne ozývat drnčivý zvuk. Po doznění i té nejmenší ozvěnky ustoupím ode dveří. Bonus už vypadá klidněji. Najedou uslyším šramocení ze vnitřku budovy. Vrata se rozevřou a uprostřed nich stojí postarší paní s místy prošedivělými hnědými vlasy, které jí v jemných vlnách spadají na ramena, milým úsměvem a krásnými šedými oči. "Ahoj, já jsem Rose. Jsem majitelka a pořadatelka tábora na který určitě jedeš, viď?" Zeptá se. "Ano" Řeknu jen s červenou tváří a pohledem upřeným na zem. "Nemusíš se stydět." Řekne s povzbudivým úsměvem na rtech. "Jak se vůbec jmenuješ?" "Jsem Alexa a tohle je můj kůň Bonus."Řeknu už o poznání klidnějším hlasem. "Aha, tak pojď dovnitř. Ustájíme Bonuse a pak ubytujeme tebe." Vejdeme do vrat za kterými jak se ukáže je stáj. Do vnitřku stáje vniká menšími okny, které jsou uvitř každého boxu sluníčko, tudíž je ve stáji světlo i teplo. Z obou stran stěn jsou prostorné boxy podestlané slámou a kupičkou sena u stěny. Rose otevře dveře boxu a já pustím Bonuska dovnitř. Co chvíli zařehtá na ostatní obyvatele stájí. Stojíme u hnědákova boxu asi pět minut než se ujistíme, že zatím co se budeme domlouvat na spaní a režimu této stáje nic neprovede. Poté se vydáme úzkou chodbou k ostatním. Jsem nervózní.

Ahooj :) chci se vám strašně moc omluvit že tak dlouho nebyla žádná část a ještě za to že takhle je tak krátká. Co vám budu povídat měla jsem spoustu práce a na příběh jsem si ani nevzpomněla. Doufám že jste na mě nezanevřeli. Už jsem se trošku zklidnila tak budou části častěji a doufám že vás tento příběh o Alexe baví. Jestli chcete tak mi do komentářů napište co se vám nelíbí a co bych měla změnit. Ještě bych vám chtěla poděkovat že má příběh takovýto úspěch. Vůbec jsem to nečekala. :)