Já a koně

Závody 2. část

Ou. Tak se bojím. Oči mám pevně stisknuté. Jestli Bonus to hrazení doopravdy přeskočí.  A hop, jsme na druhé straně. Ach jo. Přesně tohle jsem nechtěla. Teď ruším závod nějaké holce. Chudák malá. Vidím jak na mě všichni koukají. Nevím co mám dělat. Bonus mě vůbec nevnímá. Už mě strašně pálí dlaně, ruce i stehna. Naposledy zkusím trhnou otěžemi. Chudák závodkyně. Pleteme se jí do cesty a ona nám musí uhýbat. Jsem úplně vysílená. Trhnu otěžemi a už se opravdu modlím aby to zabralo. Jo. Konečně. Bonus přejde do plynulého klusu a po nějaké chvíli i do kroku. Vyčerpaně se svezu ze sedla, omluvím se té holce na vraníkovi které jsem zkazila závod a se sklopenou hlavou odcházím z kolbiště. Hned jak vyjdu z písečného povrchu na trávu, přižene se ke mě mamka s Míšou. "Co si myslíš že děláš ?" Křičí na mě amka i Míša zárveň. Omlouvám se, Bonus se nechtěl rozejít, tak jsem poprosila jednoho kluka aby mi pomohl a Bonus se potom lekl a nemohla jsem ho zastavit." Cože ?? Jaký kluk ?? " Ozývá se mamka. "Už toho koně mám vážně dost. Je to skoro hodinu co hodinu co tě shodí. Myslím že bys na něm měla přestat jezdit." Co ?? Takovou podpásovku jsem od mamky vážně nečekala. Je to můj oblíbený kůň. Nadevše ho miluji a ona mi ho chce zakázat ?? Srdce mi tluče jako splašené a do očí se mi hrnou slzy. "To mi nemůžeš udělat vykřiknu." "Můžu. Tohle už hraničí se vším," Zakřičí mamka a z očí jí šlehají blesky. " Ne to ne" zakřičím a utíkám i s Bonusem pryč. Ne to ne. Já tě nedám chlapeču opakuji mu do jeho krásného hnědého ouška. Vběhnu do nějakého lesa a vyčerpaně si sednu na kmen povaleného stromu. Z očí se mi řinou dva obrovské potoky slz a ne a ne zastavit. Bonusko proč zrovna mi dva ?? Taková nerozlučná dvojka a oni nás chtějí rozdělit. To přeci nesmíme dopustit. Nevím jak dlouho tady sedím a přemšlím ale už se začíná stmívat. Hřbetem ruky si otřu tváře a vydáme se, kvůli mému kručícímu žaludku, zpět k přepravníku. Hned jak vylezu z lesa upřou se na mě desítky očí a najednou vidím jak se ke mě někdo blíží. To je ten kluk co mi "pomohl" s Bonuskem. Poznám ho. "Promiň. " Řekne mi.  " Nevím proč bych se na tebe měla zlobit." Odpovím a snažím se na tváři vykouzlit úsměv. "Slyšel jsem tvůj rozhovor s tvojí matkou. Nešlo ho přeslechnout. Je to vážně strašný." Jo to je" Odvětím a zahledím se do dálky. "Hele už bys asi měl jít. Jde sem totiž mamka s trenérkou a asi by bylo blbé kdyby tě tady nešli. Promiň." "Jo to je v pořádku. Snad se ještě někdy uvidíme." Usměje se na mě a odchází pomalým a líným krokem pryč. Hledím za ním ale hned se vzpamatuji a jdu naproti mamce a Míše. "Holčičko kde jsi byla." Vyhrkne na mě mamka a ihned mě obejme. "Promiň unáhlila jsem se. Bonuska ti nikdo nesebere. Už nemusíš mít strach protože jsem se tady s Míšou rozhodla, že ti ho koupím." "Co ?? To myslíš vážně??" řeknu a oči, ačkoliv jsem si myslela že jsem vypotřebovala všechny slzy co jsem měla na skladě, se zase začínají zaplňovat slzami. Tentokrát to jsou ale slzy štěstí. "Ano. Smrtelně. Ale pod jednou podmínkou. Pojedeš s Bonusem na táborové soustředění. Tam by se měl zklidnit a začít ti naslouchat." Vrhnu se nejdřív mamce a potom i Míše kolem krku. "Děkuju, děkuju moc." Šeptám a vůbec mi nevadí že jsem se nezůčastnila závodů. Už se strašně těším na ten tábor.

Tuto část bych chtěla věnovat lucacek protože bez ní bych asi dalsí části nezačala psát. Děkuji že jsi mě k tomu dokopala. :) A nebojte další části budou už brzy :)