Naše jedinečné léto

1.Narozeniny

„Vše nejlepší k narozeninám!" vykřikl táta s maminkou, když jsme vešli do kuchyně. Byla jsem ještě stále v pyžamu a vlasy mi stály na hlavě, protože jsem před chvilkou vstala.
Protřela jsem si oči, jestli vidím dobře. Uvnitř naší malé kuchyňky, která byla zároveň spojena s obývacím pokojem, byla celá naše rodina. Včetně všech babiček, dědečků, strýčků, tetiček a dalších členů rodiny.

„Hodně štěstí, zdraví...," spustili všichni narozeninovou písničku. Radostí jsem se usmála. Milovala jsem svoje narozeniny, ale zároveň nebyly jenom moje. Podívala jsem na svého bratra, který stál vedle mě. Jeho stejně světlé vlasy měl rozcuchané a tvářil se znuděně, protože mu to připadalo trapné. Nedokázal však skrýt malé jiskřičky v očích. Maminka se prodrala davem dopředu s obrovským dortem. Maminka byla úžasná pekařka a já se nemohla dočkat toho, jak ten dort bude chutnat.

„Sýr!" vykřikl někdo v davu a v tu chvíli nás oslnil blesk. Než jsem stačila něco říct, někdo mi dal do ruky právě teď pořízenou fotku.
Já tam stojím v růžovém pyžamu a bratr v zeleném. Nechápu, že je pořád baví nám kupovat stejné nebo podobné oblečení. Alespoň můj bratr nenosí rád růžovou barvu. Oba máme na fotce rozcuchané světle hnědé vlasy. Při pohledu na fotku jsem si znovu uvědomila, jak moc jsme si podobní. Tak, aby ne, když jsme dvojčata.

„Všechno nejlepší zlatíčka. Sfoukněte svíčky a něco si přejte, Sofinko a Daníku," řekla maminka, která měla sepnuté světlé vlasy dozadu. Uslyšela jsem, jak si Dan potichu povzdechnul, protože mu přišla tahle tradice pro malé děti. Strčila jsem do něho, aby alespoň předstíral úsměv. Otočil se na mě a když viděl, jak zářím, tak nedokázal potlačit koutky úst, které mu mířily nahoru.

S Danem jsme byli vždy jako nejlepší kamarádi. To, ale neznamená, že jsme se nehádali a neprali. Mám ho ráda a on mě, i když to nerad přiznává.

„Kdyby si nebyla mé dvojče, ten dort by byl jenom můj," zašeptal a potvrdil, že i stejně myslíme.

„Tři, dva jedna," odstartovala maminka a já rychle přemýšlela co si budu jen tak přát. Zažít léto, na které nezapomenu.

Na TEĎ jsme společně sfoukli svíčky. Všichni začali tleskat a pak to všechno začalo. S Danem jsme se rozdělili a všichni nás zahrnovali dárky, láskou... Své příbuzné jsem už dlouho neviděla, takže jsem byla i ráda, že se tu všichni objevili. Moc se nenavštěvujeme, protože bydlíme na samotě. Někdy jsem, ale i za to ráda.

„Mějte se hezky," řekl poslední host a zavřel za sebou dveře. „Konečně," řekli jsme s Danem najednou a oba se svalili na pohovku, která byla sladěná do hnědé barvy s nábytkem. Táta miloval přírodu, a tak si to tu nechal zařídit do přírodního interiéru.

„Venku máte lívance!" zavolala maminka z terasy. Poslední dobou jsme snídali venku. Bylo léto a sluníčko pálilo už od rána. Jak já miluji léto! Ihned jsme vyskočili z pohovky. Ve skleněných dveřích na verandu do mě Dan strčil, že jsem se bouchla o skříňku.

„Danieli!" vykřikla jsem, ale to už seděl u stolu venku a měl plnou pusu lívanců. Rozeběhla jsem se za ním ven.

„Podívej, co si mi udělal!" vykřikla jsem a ukázala jsem na šrám na ruce. Už jsem mu chtěla dát pohlavek, ale maminka mi zastavila ruku ve vzduchu. „Sofinko!" Přísně se na mě podívala. Hned jsem dala ruku zpět k tělu a podívala se sklesle na zem.

Maminka se usmívá skoro pořád a nemám ráda, když se mračí a zvlášť když jí k tomu dovedu já. Její světlé vlasy měla už rozpuštěné a když jsem vedle ní stála, uvědomila jsem si, že nejsem daleko od toho, abych byla vyšší. S Danem jsme vysoký po tátovi.

„Máte dnes narozeniny, a tak bych byla moc ráda, kdybyste se aspoň jeden den nehádali a byli na sebe jednou hodní," řekla a já jsem kývla. Za maminčiny rameny jsem uviděla, jak na mě Dan vyplazuje jazyk. Měla jsem co dělat, abych nesebrala jeho talíř a neomlátila mu ho o hlavu. Když maminka odešla dovnitř, uraženě jsem se posadila ke stolu.

„Nenávidím tě," sykla jsem na něho a on se najednou rozesmál až se zakuckal. Začala jsem se neskutečně smát a dál pozorovala mého rudého a málem udušeného bratra.

„Karma je zdarma!" vykřikla jsem. Maminka vykoukla z okna a přísně vykřikla: „Sofinko!" Dobře, nejsem tak krutá. Poklepala jsem ho po zádech a podala mu sklenici vody, aby se mohl napít.

„Jsi v pořádku?" zeptala jsem se. Kývl a znova se napil. Poté zašátral v kapse a vytáhl krásnou malou stříbrnou krabičku, kterou postavil přede mě.

„Co to je?" zeptala jsem se a nespustila jsem z ní oči. Usmál se, když mě pozoroval, jak jsem zvědavá.

„Vše nejlepší, sestřičko," řekl a usmíval se jako sluníčko. Bez rozmyšlení jsem se vrhla po krabičce a otevřela ji. Uvnitř byl nádherný, opravdu nádherný stříbrný náhrdelník se srdíčkovým přívěškem.

„Brácha, tohle...," řekla jsem a vrhla jsem mu kolem krku. Málem jsme se z té jeho židle převrátili. Naštěstí nohou židli přidržel.

„Dobrý, myslím, že té lásky je dost. Mám tě taky rád, ale už to stačí," řekl a já ho pustila, ale zůstala jsem mu sedět na klíně.

„Taky pro tebe něco mám, aby si o mě nemohl říct, že jsem špatná sestra," řekla jsem a vytáhla jsem jednu videohru, kterou jsem sháněla asi rok a vysypala jsem na ni skoro všechny své úspory.

„Sofie!" vykřikl s nadšeností v hlase a objal mě tak silně, že jsme se tentokrát převrátili na zem.