Naše jedinečné léto

31. Večerní hádka

Znova a znova jsem si přečítala řádky, které mi tu Eliška nechala. Mráz mi běhal po zádech a já doufala, že to všechno není pravda.

„Eliško!“ vykřikla jsem a rozeběhla se.

Běhala jsem po domě, prošla všechny místnosti, otevřela všechny dveře i do ledničky jsem se koukala! Tak zoufalá jsem byla.

Nechtěla jsem tomu uvěřit. Nemohla to přeci udělat. Ale tady nebyla.

Nazula jsem si rychle boty a vyběhla do lesa. V ruce jsem držela její dopis, po tvářích mi stékaly slzy, ale i tak jsem dál běžela. Nevěděla jsem, kam běžím, ale potřebovala jsem ji najít. Potřebovala jsem vědět, že je v pořádku. Zakopávala jsem o kořeny stromů, ale i tak jsem běžela dál.

Najednou jsem do někoho vrazila. Oči jsem měla natolik zalitý slzami, že jsem viděla rozmazaně a nebyla schopná rozeznat, kdo to vlastně je. Poznala jsem ho až, když vyslovil sladce mé jméno.

„Matýsku,“ řekla jsem jen a brečela dál.

Matyáš si mě přitáhl k sobě a objal mě. Pevně mě k sobě tiskl, a protože byl vyšší než já, opřel si bradu o moji hlavu.

„Co se stalo?“ zeptal se. Nebyla jsem schopná něco říct. Odtáhl se ode mě, ale jen proto, aby mi lépe viděl do obličeje.

„To bude dobré, jen mi pověz, co se stalo,“ řekl a snažil se usmát.

Nebude to dobré. Chtěla jsem to říct, ale v očích mě začaly pálit další slzy. Matyáš to se mnou po chvíli vzdal a znovu mě objal. Sklopil hlavu ke mně a byli jsme od sebe opravdu jen kousek.

Křišťálově modré oči se na mě se smutkem dívaly a hledaly možnost, jak mě utěšit. Pohledem jsem sklouzla k jeho rtům. Od pohledu byly měkké a kdybych neuslyšela, jak Dan křičí mé jméno, udělala bych to. Políbila ho, možná ho i dál líbala. Ale to bylo KDYBY.

Otočila jsem se na Dana, který běžel k nám.

„Sofie, co tu děláš? Co se stalo?“ ptal se vyděšeně a já doběhla k němu, aby mě mohl také pevně obejmout. Po chvíli jsem se od něho odtáhla, protože jsem už měla dost síly na to, abych to dokázala říct.

„Eliška zmizela.“

Hledali jsme nejméně tři hodiny, ale marně. Nikde nikdo.

Vešli jsme dovnitř našeho domu a zuli si boty. Už jsme byli jen tři.

Dan se snažil zůstat v klidu, ale moc mu to nešlo. Hodil s mikinou o zem a svalil se na pohovku.

„To si na ni nemohla dávat chvilku pozor!“ začal najednou a já sebou trhla.

Nejen že kolem mě prošel Matyáš jako duch, ale protože mi to Dan dával za chybu.

„Takže, za to můžu já?“ řekla jsem pevným hlasem, i přes to, že se mi ve skutečnosti podlamovaly kolena.

„Jediné, co jsem po tobě chtěl, aby si ji udržela doma a živou,“ řekl a pevně v ruce sevřel polštář.

„Na chvíli jsem usnula a pak už byla pryč,“ snažila jsem se to marně vysvětlit. Nevnímal mě, i když jsem stála přímo před pohovkou, na které ležel. Zíral němě do stropu.

„No, tak paní si tady dávala šlofíka!“ přidal se do hádky Matyáš, který stál vedle mě.

„No, dovol! Slečna! Paní bych byla, kdybych si tě vzala, a to teda rozhodně nehrozí!“ vykřikla jsem. Urážet jsem se od něho rozhodně nenechala.

Viděla jsem, že moji odpověď nečekal a nedokázal na ni odpovědět. V jeho výrazu byla vidět bezmoc, kterou, ale dokázal rychle skrýt. Pořád jsem si neuvědomovala, že jsem ho málem před tím políbila.

„Kdyby si tu zůstal,“ sykl Dan na Matyáše a posadil se.

„Kdyby si tu nešílel,“ vrátil mu to Matyáš a Dan vystřelil ze sedu.

„Kdyby si nebyl blázen do-,“ Dan to ani nestačil doříct.

„Jako ty do Elišky!“ vykřikl Matyáš.

Z obou mi třeštila hlava. Křičeli tady na sebe jeden přes druhého. Dala jsem si hlavu do dlaní, abych se na to nemusela dívat. Dan s Matyášem na sebe stále křičeli a mě se zamotala hlava.

Pak se mi zatmělo před očima a ucítila jsem, jak padám na zem.

„Sofinko!“ uslyšela jsem vykřiknout Matyáše, který mě zachytil.

„Sofi, jsi v pohodě?“ zeptal se ustrašeně a stále mě nepouštěl.

„Jo, jen se mi zamotala hlava,“ řekla jsem a pustila se ho.

Posadila jsem se vyčerpaně na podlahu a přitáhla si kolena k bradě. Dan i Matyáš nic neřekli.

„Danieli, bráško, promiň. Já byla opravdu unavená a omylem jsem usnula. Neměla jsem ponětí, co chce Eliška udělat,“ řekla jsem a utřela si oči.

„Sofko, nebreč. Chovám se, jak idiot. Vždyť za to nemůžeš. Mám tě moc rád,“ řekl Dan, sedl si na zem a pevně mě objal.

„Taky tě mám ráda,“ řekla jsem a nechala se od něho dál objímat.

„Sorry, kámo. Promiň, Sofi. Ujely mi nervy. Je toho na mě moc,“ řekl sklesne Matyáš a posadil se na podlahu. Hlavu si schoval do klína. Seděl dva metry od nás a nervózně si projížděl vlasy.

Podívala jsem se na Dana a ten mě propustil ze své náruče. Postavila jsem a popošla k Matyášovi.

Klekla jsem si u něho a pevně jsem ho objala. Chvíli byl překvapený, ale nakonec mě taky sevřel v náruči.