Naše jedinečné léto

29. Deka

Probrala jsem se a pomalu se protáhla. Ležela jsem na boku směrem k Danovi. Vlasy měl stále rozcuchané a z pusy mu tekla slina. To je teda nechutný!

Strčila jsem do něho a on se otočil, ale spal dál. Můj bratr je někdy opravdu prase.

Schovala jsem se celá pod deku, která nádherně voněla.

Když jsem si uvědomila, že ta deka vlastně není vůbec moje, vystřelila jsem do sedu. Deka byla bílá s malými až miniaturními modrými, zelenými a oranžovými dinosaury.

Rozhlédla jsem se po pokoji. Deka Dana určitě nebyla, to bych si pamatovala a Eliška má určitě s kytičkami. Laura bude mít určitě s nějakou značkou. Možná Ondrovo. Ale jak se ke mně dostala? Přivoněla jsem si k ní. Někoho mi připomínala, ale nemohla jsem si vzpomenout koho.

Znovu jsem se jí přikryla a lehla si. Můj pohled padl na spícího Matyáše. Tmavě hnědé vlasy měl spadané do čela a ve spánku se usmíval. Za chvíli jsem se nachytala, že se culím. Sofie, vždyť to je Matyáš! Tvůj úhlavní nepřítel už od školky!

„Bavíš se tím, že na mě zíráš?“ řekl najednou. Leknutím jsem sebou škubla. Jak to, že je vzhůru? A jak to poznal?

„Ne, promiň, já-,“ koktala jsem. Lehce se usmál a posadil se. Odhrnul si vlasy z čela a protřel si oči.

„Spalo se s ti s tou dekou dobře?“ zeptal se po chvíli. Až pak mi došlo, že jsem do ní zabalená. To je jeho deka? A jak se ke mně dostala? On mi ji dal?

„Jo, promiň, nevěděla jsem, že je tvoje,“ řekla jsem a podala jsem mu ji.

„Nech si ji. Vidím, že se ti líbí,“ řekl.

„Díky, krásně voní,“ řekla jsem a znovu si k ní přičichla. Už jsem tu vůni rozeznala. Voněla po Matyášovi. Možná proto se mi tak líbila. Matyáš se rozesmál a já se na něho podívala. Hypnotizoval mě svými krásnými křišťálově modrými očima. Usmíval se, když mě pozoroval.

„To je dárek od Dana?“ zeptal se Matyáš a poukázal na můj medailonek.

Kývla jsem a on se ke mně ještě více naklonil. Vzal medailonek do ruku, ale zároveň mi ho nechal viset na krku. On byl okouzlený dárkem od Dana a já zase jím. Snažila jsem se dýchat pomalu, ale moc mi to nešlo.

Matyáš si všiml, že ho pozoruji a zvedl hlavu k mým očím. Byl ode mě opravdu jen kousek. Doufala jsem, že neslyší tlukot mého srdce, které mi bušelo v těle nezvykle moc nahlas. Matyáš se na mě škodolibě usmál a společně jsme udržovali oční kontakt. Na chvíli sjel očima dolů přímo k mým rtům a já měla co dělat, abych zůstala klidná. Nebyla jsem si jistá, jestli mě škádlí nebo ne.

„Maty, ty už jsi vzhůru?“ řekl rozespale Dan, který se probudil. S Matyášem jsme se od sebe odtáhli. Dan se posadil a podíval se na nás.

„Děje se něco?“ zeptal se Dan po chvíli, když se na nás podíval. Oba jsme byli totiž částečně mimo a Danovi to neušlo.

Snažila jsem se rychle vymyslet nějakou úžasnou výmluvu, ale Matyáš mě předběhl.

„Jen jsme si povídali,“ řekl a dokázal zpět nasadit svůj výraz, za kterým nešla rozeznat žádná emoce.

„Jo, klidně si povídejte dál. Jen na to nejsem zvyklý. Kdyby mi někdo tvrdil, že se vy dva budete spolu jednou vycházet, věřil bych víc tomu, že prasatům narostou křídla a budou lítat,“ podotkl Dan a rozesmáli jsme se. Měl pravdu. I já nedokázala pochopit, co se mezi námi změnilo. Pokud se vůbec něco změnilo.

„Jdu do koupelny!“ řekl Matyáš a už byl ve dveřích.

„Hlavně tam nebuď zase půl hodiny, princezno,“ zavolala jsem za ním. Zastavil se a otočil se na mě. Snažil se potlačit smích.

„Nemusíš se o mě bát, zlato. Já aspoň o sebe dbám, ne jak ty,“ podotkl a poslal mi vzdušnou pusu.

„Debile!“ vykřikla jsem za ním, ale smála jsem se.

„Taky tě miluju!“ ozvalo se z koupelny.

„Tak a už se zase všechno při starým,“ řekl Dan.

„Děje se něco?“ zeptala se Eliška rozespale, kterou jsme omylem vzbudili.

Ano Eliško, děje. Já začínám přestávat Matyáše nenávidět.