Naše jedinečné léto

18. Laura

Znova a znova jsme s Eliškou probíhali lesem. Nedokážu odhadnout, jak dlouho to bylo, od doby, kdy jsem slyšela naposledy Laury hlas. Přeci nemohla jen tak zmizet? Před chvilkou tady s námi ještě byla. A najednou je pryč? Začala se mě pomalu zmocňovat panika. Zastavila jsem se, abych popadla dech. P

odívala jsem se na Elišku. Její oči byly zalité slzami, ale pokusila se alespoň o úsměv. Nemohla se přeci jen tak vypařit?!

„Lauro!“ vykřikla jsem naposledy ze všech sil. Ale odpovědi jsem se nedočkala.

Vtrhli jsme celý udýchaný dovnitř. Eliška se zastavila, aby si sundala boty a srovnala je do obuvníku. Já je jen odkopla a dál se nimi nezabývala.

Kluci leželi roztažený na pohovce a jen tak si povídali. Zřejmě nešla zase elektřina, jinak by měli puštěnou televizi.

„Kluci?!“ řekla jsem udýchaně, aby si všimli, že jsme přišli.

Všichni doslova vylítli a Ondra dokonce spadl z pohovky. Asi je vylekal můj hlas, a i jak vypadáme.

„Co se stalo, Sofko?“ řekl vyděšeně Dan, který přelezl opěradlo pohovky, aby byl hned u nás.

„Co by? Hrají tady divadýlko, aby nás vystrašili. Jako pomsta za to, že jsme jim ráno neřekli, kam jsme šli,“ ozval se Ondra. Mám Ondru sice hodně ráda, ale tohle mě vytočilo.

„Kdybych měla sílu, tak ti jednu natáhnu, jen za to, že si z nás utahuješ,“ sykla Eliška.

Chvilku bylo trapné ticho, protože takovou hlášku od Elišky nikdo nečekal. Asi ani ona ne, protože se rozbrečela a já ji pevně sevřela v náruči.

„Ty jsi fakt debil. Nevidíš, že jsou rozrušený?“ řekl Matyáš a přišel k nám blíž. Ondra zakoulel očima. Snažila jsem se ho ignorovat.

„Byli jsme na procházce v lese. S Laurou jsme něco řešili, ale usmířili jsme se,“ začala jsem. Myslím, že detaily, toho, co jsme řešily, nejsou zas až tak důležité.

„Pak se Laura rozeběhla a křičela, že ji nechytíme a pak…zmizela,“ řekla jsem a znovu mi přejel mráz po zádech. Nejvíce mě trápilo, že jsem na ni byla před tím bez důvodně naštvaná.

„Laura zmizela?!“ zeptal se znovu Ondra, jako kdyby tomu nechtěl uvěřit. Musel se posadit, aby to rozdýchal. Píchlo mě u srdce, když jsem viděla, jak je zničený, když šlo o Lauru.

„Ztratila se? Sofie, vždyť ten les znáš nazpaměť! Nemohla se ti přeci ztratit,“ řekl nevěřícně Dan, který pomalu vstřebával informace.

„Prostě se vypařila jako duch,“ řekla jsem.

Dan se rozeběhl pro mapu, která byla schovaná ze skříní. Matyáš zíral na jedno místo a opíral se o zeď. Pohladila jsem Elišku po zádech a došla k Danovi, který rozložil mapu na stole.

„Kde jste byli?“ zeptal se.

Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala, protože jsem tomu stále nemohla uvěřit.

„Pěkná mapa. Teda až na ten kříž. To jste hledali poklad?“ zeptal se Matyáš, který se objevil přímo za mnou. Lehce jsem sebou cukla, protože jsem si nevšimla, že přišel, až když jsem ucítila jeho dech za mým krkem.

„Ne, tu mapu kreslil náš táta a když nakreslil tuto stavbu, tak se dozvěděl, že se asi zbourala a přeškrtl ji. Ale my tam měli vždy zakázáno do toho okruhu chodit, ale už nevím proč,“ řekl Dan a poukázal na hnědý obdélníček, který byl červeně přeškrtnutý.

Konečně jsem našla velký kámen, na kterým jsme seděli a ukázala jsem na něj.

„Dobře, tak my se tam podíváme,“ řekl Dan a mapu zase schoval. Věděl, kde to je, a tak na hledání místa, nepotřeboval ani mapu.

„V žádném případě! Co když se ztratíte i vy?!“ vykřikla Eliška.

„Nemusíš mít strach. Znám to tu,“ uklidnil ji a věnoval ji hřejivý úsměv.

„Já radši zavolám policii,“ řekla a rychle naťukala něco do telefonu. Mobil, ale nezačal ani vyzvánět.

„Nefunguje mi telefon!“ řekla nechápavě Eliška.

Všichni se rozeběhli ke svým mobilům. Ani jedním se nedalo nikam zavolat. Je pravda, že tu často vypadávala elektřina a signál je tu velmi slabý. Vždycky, ale volat šlo. Nechápu to.

„Co teď?“ zeptal se Ondra.

„Půjdeme se tam podívat. Pokud ji nenajdeme, tak ráno na kolech zajedeme na policii. Je to poměrně daleko a v noci se mi lesem jet nechce,“ prohlásil Dan.

„Dobře, jdu s vámi,“ řekla jsem.

„Ne, zůstaneš doma. Dáš pozor na Elišku a počkáš, jestli se nevrátí třeba Laura sama,“ řekl.

„Ale-,“ chtěla jsem něco namítnout, ale zastavil mě. Jen jsem kývla, protože mi došlo, že bratra nepřemluvím, abych šla s ním.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla jsem nakonec. Dan mě objal a vlepil mi pusu do vlasů, než se za ním a kluky zavřely dveře.