Naše jedinečné léto

23. Kolo

Opatrně jsem z naší kůlničky vytáhla mé růžové kolo. Na řídítkám jsem měla stříbrné třásně a na slunci se celé blyštilo.

„Nechtělo by to víc třpytek?“ podotkl ironicky Matyáš, který stál opřený o dům a pozoroval nás. Upřímně jsem ráda, že i přes to všechno neztratil svůj humor a že ho stále baví, se do mě navážet.

„Už jsem si říkala, že jsi nějak potichu. Bylo by přeci divné, kdyby si nedodal nějakou poznámku,“ podotkla jsem a věnovala jsem mu úsměv. Lehce se uchechtl. Alespoň, někdo má pořád chuť se smát.

Svoji (ano, také růžovou) helmu jsem si odepnula, protože jsem ji měla přichycenou na kole. Když ji Matyáš uviděl, vyprskl smíchy. Na sobě jsem totiž měla ještě růžové tričko a tmavě růžové kraťasy. No, co? Mám růžovou ráda. Vyplázla jsem na Matyáše jazyk, ale kupodivu mi bylo také do smíchu.

Otočila jsem se, protože za mnou vyjel můj bratr na původně křiklavě zeleném kole. Bylo tak špinavé, že kdybych neznala jeho kolo, nebyla bych schopná určit jakou má barvu.

„Už dlouho jsem na něm nejel,“ snažil se to vysvětlit a odběhl pro vodu, aby ho mohl umýt. Využila jsem příležitost na rozloučení.

Všichni tři stáli před domem. Ondra koukal nejistě do dálky, Eliška se snažila zakrýt strach úsměvem a Matyáš nedal na sobě znát žádnou emoci.

„Drž se Ondro,“ řekla jsem. Odolala jsem mu upravit krátké blonďaté vlasy, které mu trčely do všech stran. Na sobě měl vybledlé zelené tričko s různými nápisy.

Ani se na mě nepodíval, jen přikývl. Nevnímal mě, takže mu unikl i můj povzdech.

Popošla jsem tedy k Elišce. Poznala jsem, že její velký oči, které její brýle ještě zvětšovaly, byly zalité slzami.

„Dávej na sebe pozor, Eliško. Neboj se, dojedeme v pořádku. Postarej se o ně, ať neprovedou nějakou kravinu,“ řekla jsem a ona se usmála. Pevně mě objala.

Odešla jsem dál, abych zachovala klidnou tvář.

„A ty…,“ řekla jsem, když jsem došla k Matyášovi. Opíral se o zeď a ruce měl založené na hrudi.

„Ano, třpytko?“ řekl a v očích mu zablýskalo. Co si to dovoluje? Poznala jsem však, že ho to nesmírně baví.

„Ještě jednou a tou pánvičkou tě klidně omráčím znova,“ sykla jsem šeptem a už byl zticha.

Pochvíli ticha jsem se mu odvážila říct, co jsem od něho potřebovala.

„Slib mi, že dáš na Elišku pozor. Mám o ni strach. Drží se, ale nevím jak dlouho. Budeme se snažit přijet co nejdříve,“ zašeptala jsem a podívala se směrem na Elišku.

Pozorovala Dana, který právě umýval kolo. Zahlédla jsem, jak ji po tváři utíká slza. Rychle jsem zamrkala, protože jsem cítila, že mi za chvíli taky potečou slzy.

„Sofie,“ řekl Matyáš a já se na něho otočila. Z jeho výrazu jsem poznala, že na mě prohlédl, že jsem kousek od toho, abych byla na dně. Řekl to sice přísně, ale v jeho tónu hlasu byl slyšet i strach.

„Jen mi spadla řasa do oka,“ zalhala jsem a protřela si jedno oko.

Vyděšeně jsem sebou cukla, když mě Matyáš pevně chytil za zápěstí ruky, kterou jsem si utírala oči.

Snažila jsem se mu vykroutit, ale měl opravdu velkou sílu. Až teď jsem si uvědomila, že je Matyáš u mě nějak moc blízko. Upíral na mě oči a já se doslova utápěla v jeho krásných křišťálově modrých očí. Volnou rukou jsem se chytla medailonku, který jsem nesundala z krku.

„Sofinko, dám na ni samozřejmě pozor. Dávejte hlavně pozor vy, ano? Zvládneš to. Jsi silná a úžasná holka, tak na to nezapomínej,“ zašeptal tak tiše, že jsem dokonce chvilku zaváhala, jestli se mi to jenom nezdálo.

Opatrně pustil moji ruku. Můj mozek zešílel, nebo spíše vypnul, protože jsem nějak přestala přemýšlet. Doslova jsem se vrhla Matyášovi kolem krku.

Nečekal to a málem jsme se oba převrátili na zem. Držela jsem ho pevně rukama kolem krku a za chvíli jsem ucítila jeho ruce na mých zádech. Najednou jako kdyby se všechny obavy rozplynuly a existovala jsem jen já a Matyáš.

„Příště mě varuj, až budeš něco tak nečekaného chtít udělat. Ať jsem připravený,“ řekl se smíchem, ale nepouštěl mě.

„Sofie!“ uslyšela jsem Danův hlas a rychle jsem se od Matyáše odtáhla.

„Už běžím!“ zavolala jsem a odolala nutkání se ještě jednou otočit na Matyáše.

Nasedla jsem na kolo a zapnula helmu.

Naposledy jsem jim zamávala a rozjela se. Jela jsem za Danem, který znal tátovo zkratku přes les do města nazpaměť. Kdybychom jeli po silnici, pokud se to tak dá vůbec nazývat, protože je opravdu ve špatném stavu, cesta by nám trvala mnohem déle.

„Pozor!“ křikl na mě Dan, když se přede mnou objevil kořen stromu. Upozorňoval mě od té doby, kdy jsem nečekaně přelétla kolo a skončila na pohotovosti.

Teď jsem si uvědomila, že vlastně na kole jezdím vždy s Danem. Jezdil se mnou i když neměl náladu a nechtěl. Asi to bere jako povinnost staršího (JEN o pár minut) bratra a dvojčete.

Jízdu na kole jsem hlavně především zbožňovala, protože jsem u ní mohla přemýšlet. Stačilo jen šlapat do pedálu a občas zatočit řídítky, nic víc.

Vzpomněla jsem si na Lauru. Jak se smála, křičela, že ji nechytím a usmívala se. Chyběla mi. Doufám, opravdu silně doufám, že je v pořádku a nic se ji nestalo. Prosím!

Netrápila mě jen ona, ale i Eliška. Nikdy jsem ji tak zničenou neviděla.

Nebo Ondra. Je vidět, že se do ní opravdu zamiloval a že mu na ní záleží. Kéž bych mohla někdy mít někoho, kdo mě bude mít tak rád. Když nepočítám Dana. Po tváři mi stekla slza.

A Matyáš mi to taky moc neulehčuje. Jednu chvíli mě nemůže vystát, pak má o mě strach. Nechápu to. Vzpomněla jsem si na jeho smích, když jsem mu neplánovaně skočila kolem krku.

Opravdu jsem to udělala, co? Jak jsem mohla na tu chvíli ztratit mozek? Co se to se mnou děje? Asi je toho na mě moc…

To se za chvíli i potvrdilo, když jsem přeslechla jedno z Danova varování a nečekaně přelétla kolo.