Naše jedinečné léto

43. Uvězněná

„Já se s vámi nehodlám dlouho zabývat!“ vykřikl a poodstoupil od Dana. Dan se konečně mohl v klidu nadechnout a ze mě opadl strach.

Jen na chvíli, protože ten chlap ustoupil od Dana jen proto, že si chtěl udělat cestičku přímo k Lauře.

Vytáhl ji svázanou na nohy a ona bolestně zaúpěla. Přitáhl si ji k sobě před nás, jako svůj ochranný štít. Přiložil k jejímu krku nůž, aby sebou netrhala.
Do očí ji okamžitě vyhrkly slzy. Musela se hrozně bát.

Chtěla jsem odstrčit toho šílence na zem a pevně ji obejmout. Jenže tím bych ohrozila všechny ostatní i sebe.

„Ne! Určitě bychom se mohli nějak domluvit,“ řekl Ondra nervózně.

Bylo vidět, že má o ni opravdu velký strach. Dan mu položil ruku na rameno, aby ho trochu uklidnil.

„To teda mohli,“ řekl chlap. Pustil Lauru, která si musela sednout, protože by to s ní jinak seklo.

Odolala jsem se k ní ihned nerozběhnout, protože u ní ten blázen stál pořád blízko.

Pak popadl za paži Ondru a přitlačil ho ke zdi.

Provazem mu zezadu svázal nohy a ruce. Bylo vidět, že ho to bolí, ale nevydal ze sebe ani jeden nářek.

Pak otevřel jedny z dveří v místnosti, kam hodil Ondru a Lauru.

Než zamkl za nimi dveře, uvázal jim znovu kolem pusy šátky, aby nemohli křičet.

Chtěla jsem něco udělat, ale neustále se oháněl nožem. Ještě chvíli jsem tomu přihlížela, ale pak už jsem nevydržela jen stát a nic nedělat.

„Proč to děláte? Proč ubližujete nevinným lidem?“ řekla jsem pevným hlasem a odvážila jsem se mu podívat do očí.

„My jsme vám nic neudělali. Nic!“ vykřikla jsem rozčíleně, protože se ve mně objevil vztek. Ubližoval mým nejbližším a neměl k tomu jediný rozumný důvod!

Udělala jsem k němu krok blíž, ale Matyáš mě ihned chytil za ruku a přitáhl si mě zpět vedle něho.

Měla jsem v úmyslu se mu vykroutit, ale on mě držel tak pevně a naléhavě, že jsem to vzdala.

„Odhalili jste mé tajemství, které nikdo neměl znát,“ řekl šílenec a pousmál se, jako kdyby si myslel, že jsem úplně blbá.

„Nevím, jestli se nezákonné činnosti s drogami dají nazývat jako něco, co by mělo být zatajený,“ řekla jsem.

Zaujatě se na mě podíval.

„Do toho ti nic není!“ sykl po chvíli a namířil na mě nůž.

„Jen se snažím dělat svět spravedlivým,“ řekla jsem, když se ke mně ještě víc přiblížil a já se snažila zůstat nebojácná.

Matyáš se mnou trhl a postavil se přede mně.

„Zlatíčko, svět je nespravedlivý celou dobu!“ vykřikl a podíval se na mě přes Matyáše.

„Nechte ji bejt. Snažila se vám vysvětlit, jen co si myslí ona. To snad není trestný, ne?“ řekl Matyáš poměrně klidným hlasem.

„Když myslíš,“ řekl a vrazil Matyášovi, tak, že druhou vzal od zeď.

„Matýsku!“ vydechla jsem a sehnula se k němu na zem.

Obličej měl zakrytý svými rukama, ale i tak jsem poznala, že mu teče krev. Nedokázal se postavit, a tak jen ležel na zemi, bolestně si zakrýval obličej, abych to neviděla.

„Vy jste zrůda!“ vykřikla jsem, ale nebylo mi naštěstí rozumět, protože jsem se rozbrečela.

Dan mě vytáhl nechtěně na nohy a přitiskl si mě k sobě.

„Sofi, to bude dobrý,“ zašeptal mi do ucha a já kývla. Rychle jsem si otřela oči a polkla další vzlyky. Nemohla jsem teď brečet.

„Pojď sem!“ křikl na mě ten blázen a vyrval mě z Danovo náruče.

K Danovi na chvíli přiblížil nůž, aby ho nenapadlo se mě snažit zachránit.

Zkroutil mi ruce za zády a já zaječela. Snažila jsem se dělat co největší odpor, aby to neměl tak jednoduchý.

„Co s tou rukou máš?“ zeptal se.

Vzpomněla jsem si, že mám stále falešně obvázanou ruku a on si myslí, že jsem křičela, protože mě to bolí. To bych přeci mohla využít.

„Zranila jsem se,“ zalhala jsem. Chtěl mi znovu zkroutit ruce dozadu a já znovu vykřikla.

On si hlasitě povzdechl a podíval se na mě.

Nakonec mi svázal ruce jako jediné dopředu a uvázal mi i nohy. Sebral mi také všechny věci, které jsem měla s sebou.

Pak otevřel druhé dveře, kam mě samotnou hodil a zamkl.

Spadla jsem na bok a bolestně jsem zakřičela, i když to nebylo vůbec platné, protože jsem měla kolem pusy uvázaný šátek.

Bouchla jsem se i do hlavy, ale ta mě tolik nebolela.

Chtělo se mi křičet, brečet, protože to neskutečně bolelo.

Sebrala jsem veškerou sílu a nějakým obratem jsem se svázaná dostala do sedu.

Seděla jsem v naprosté tmě. Nic jsem neviděla. Chudák Eliška trpí klaustrofobií a Laura arachnofobií.

Snažila jsem se nějak rozvázat provazy, které se mi zařezávaly do kůže. Jenže byly až moc silně uvázaný. Pokusila jsem se ve tmě rozkoukat, ale nedařilo se mi to.

Po úderu do hlavy, jsem si nebyla jistá, na které straně jsou vůbec dveře. Kdybych věděla, kde jsou mohla bych je třeba zkusit vyrazit, ale svázaná asi těžko.

Opřela jsem unaveně o stěnu. Byla jsem tu úplně sama a nevěděla jsem, co mě čeká.

Jestli mě přijde ten šílenec zabít sám anebo mě tu nechá zemřít hlady. Upřímně se mi ani jedna z věcí nezamlouvala.

Na krku jsem ucítila svůj medailonek. To bylo jediné, co mi zůstalo. Zatřásla jsem sebou, aby zacinkal a mě přinesl aspoň trochu naděje.

Vzpomněla jsem si na Dana, který nás tam neohroženě bránil. I na to, jak jsem jako hloupá husa řekla svůj názor a on za to zmlátil Matyáše.

Obraz toho, jak tam Matyáš leží na zemi a nemůže se hnout, budu mít snad před očima pořád.

Uvědomila jsem si, že se mi špatně dýchá a já se potřebovala zbavit toho šátku, který mě začínal škrtit a dusit zároveň.

Připomněla jsem si toho šílence, který nás tu vězní a vzteky jsem kousla do šátku. Ten se přetrhl a spadl na zem.

Konečně jsem se mohla nadechnout.