Naše jedinečné léto

25. Policie

Postavila jsem své kolo do stojanu a pro jistotu jsem ho ještě uzavřela mým růžovým zámkem. (Ano, se třpytkami!)

„Sofie!“ zavolal na mě Dan, který už stál před policejní stanicí.

Doběhla jsem ho a společně vešli dovnitř. Ještě jsem rychle Danovi upravila vlasy.

Když se na mě nechápavě podíval, řekla jsem jen: „Ať mi neděláš ostudu.“

Prošli jsme otočnými dveřmi přímo do hlavní místnosti. Vypadalo to tu stále stejně jako před lety.

Byla jsem tu totiž už jednou, jako malá s maminkou, když se ztratil Dan. Světlá místnost byla tenkrát prázdná až na jednoho policistu, který se opíral o pult. Tehdy se Dan rozhodl, že si půjde sám na zmrzlinu a netrvalo dlouho, než jsme ho našli.

Teď, ale byla služebna plná policistů v uniformě, kteří běhali sem a tam. Několik do nás omylem vrazilo, když pospíchali ven.

Místnost byla vymalovaná bílou barvou, a protože tu bylo málo oken, které vpouštěly málo světla dovnitř, svítilo se tu.

Opatrně jsme s Danem prokličkovali kolem policistů až k pultu, kde seděl jeden z nich.

„Jak to mám asi vědět?!“ zařval do telefonu a vyprskl kávu, kterou pil.

Nad hlavou měl malou televizi, která zabírala hlavní zprávy. Všude byl velký rozruch. Co se tu děje?

Pan Kvapný, jak jsem si přečetla na jmenovce, konečně položil hovor. Vlasů moc neměl a jeho velké oči ve mně budily hrůzu. Byl to starší pán, ale rozhodně nevypadal jako hodný kouzelný dědeček.

„Dobrý den,“ řekla jsem hlasitěji, aby mě přes hluk bylo vůbec slyšet. Zvedl na mě oči od papíru, které zrovna zuřivě podepisoval.

Dan mě pohladil po zádech na znamení, že se nemám bát a že je tu se mnou.

„Co chcete?“ vyštěkl na nás pan Kvapný, ale já se nenechala zastrašit.

„Chceme nahlásit zmizení naší kamarádky,“ řekla jsem pevným hlasem.

Pan Kvapný se začal skřehotavě smát.
Škubla jsem sebou, protože to nebyl zrovna hezký zvuk.

„Jděte si hrát jinam! Tady je policejní stanice, a ne školka pro děti!“ poučil nás, jako kdybychom to nevěděli.

„Nám se, ale opravdu ztratila kamarádka!“ namítl Dan.

„My, ale nemáme na ty vaše výmysly čas. Máme důležitější věci na práci!“ řekl a vyhnal nás.

Dan na něj chtěl křičet, ale zatáhla jsem ho pryč, protože by to stejně nemělo cenu.

„Slyšel jsem dobře, že postrádáte vaši kamarádku?“ zeptal se najednou jeden z policistů. Mohlo mu být kolem třiceti, ale mluvil mnohem spisovněji a mileji. Krátké hnědé vlasy měl ukryté pod čepicí.

„Ano, a nikdo nám tu není ochotný pomoc, protože prý tu máte důležitější věci na práci,“ řekla jsem naštvaně.

Milý policista se rozhlédl kolem nás, jestli nás tu někdo nesleduje a nabídl nám místo na královsky modré pohovce, která se nacházela opodál a bylo tam klidněji než tady. Pohovka byla tak měkká, že jsem se do ní málem propadla.

„Neměl bych vám to vůbec říkat,“ začal policista, který se posadil naproti nám do bílého křesla.

„Ale říkáte,“ namítl Dan a já do něho strčila. Konečně nás někdo poslouchá, tak ať to ještě chvilku vydrží.

„Dostali jsme anonymní hlášení, že se v okolí má vyskytovat člověk, který má pomáhat s pašováním různých drog,“ vysvětlil nám.

„Proto nám nikdo nevěnuje pozornost, protože ten člověk, který možná ani neexistuje je důležitější než naše kamarádka, která je možná i mrtvá?!“ řekla jsem nechápavě a Dan mě pohotově chytil za ruku.

„Kdybyste měli s sebou zákonného zástupce nebo nějakého plnoletého člověka, bylo by více důvěryhodné, že se opravdu jedná o pohřešování osoby,“ vysvětlil nám.

„Ale vy nám věříte ne?“ řekl Dan s nadějí.

„Ano, já vám věřím. Když mi poskytnete všechny informace, slibuju vám, že začneme na to s kolegy pracovat a vaši kamarádku najdeme,“ řekl.

Řekli jsme mu vše. O Lauře a jejím záhadným zmizením. Vše si pan policista poctivě zapsal.

„Slibuji, že uděláme maximum,“ řekl, když se s námi loučil.

„Když vás budeme potřebovat, jak vás najdeme?“ zeptal se Dan.

„Ptejte se po Bořkovi,“ řekl, ale už musel odejít, protože ho povinnost volala.

„Na shledanou,“ řekli jsme, když jsme odešli ze stanice zpátky k našim kolům.

„Já to nechápu. To jsou nějaké drogy důležitější?“ zeptala jsem se naštvaně, když jsem odemykala zámek kola.

„Sofko, musíme být rádi, že nám aspoň někdo věří a že se pro to pokusí něco udělat,“ řekl Dan a pokusil se pousmát.

Donutila jsem se vložit naději do toho, že když přijdeme domů, bude sedět na gauči a lakovat si svoje nehty.

To jsem však netušila, že bude ještě hůř.