Naše jedinečné léto

48. Konec

Přiběhla ke mně Eliška a pevně mě objala.

„Ty jsi nás zachránila!“ sršela radostí.

„Moc ti to sluší,“ poznamenala jsem a ukázala na její rozpuštěné vlasy. V6dy je nosila sepnuté. V jejích velkých očí se jí zajiskřilo.

„To navrhl Dan, že se mu to mnohem víc líbí a mě taky,“ řekla nadšeně.

„Dan? Daniel? Mluvíme o mém dvojčeti?“ řekla jsem. Eliška zrudla a já se zašklebila.

„Vadí ti to?“ zeptala se opatrně.

Zlato, kdyby si věděla, že Dan je do tebe celou dobu blázen! A taková švagrová by se mi líbila.

„Jen za ním běž,“ zašeptala jsem a Eliška radostně odběhla. Měla jsem z nich radost.

„Jsi úžasnoskvělá!“ vykřikl Ondra, když mě nečekaně objal.

„Chci se ti omluvit. Ne vždy jsem se k tobě choval dobře,“ řekl provinile a nervózně se podrbal v světlých vlasech.

„V pohodě, ale jestli Lauře něco uděláš, víš, jak dopadneš!“ řekla jsem a vzala si do ruky pánvičku.

„Myslím, že bude lepší, když ji znovu položíš,“ podotkl a oba jsme se rozesmáli. Měla jsem radost, že se už zase směje.

„Laura si dala čas na rozmyšlenou. Možná nakonec tu pánvičku nebudeš muset vzít ani do ruky,“ řekl smutně a sklopil oči.

Rozcuchala jsem mu vlasy a donutila ho, aby se na mě podíval.

„Já si myslím, že už si to rozmyslela,“ řekla jsem a usmála se na něho.

Nadšeně se usmál a než odběhl za Laurou, znovu mě obejmul. Usmála jsem se nad tím, jak dokáže lidi láska pobláznit.

„Sofie,“ ozval se za mnou Matyáš a já se na něho otočila. Ve tváři neměl žádnou emoci. Měl jen založené ruce.

„Doufám, že si nemyslíš, že tě za to budu chválit,“ řekl naštvaně.

„Zbláznila ses? Mohla si se zabít!“ řekl.

Zklamáním jsem sklopila oči. Matyášův tón hlasu mě vyděsil. Odvážila jsem se zvednout oči a všimla jsem si, že jeho křišťálově modré oči září. Zase ho prozradily. Ještě chvíli na mě vydržel zírat přísným pohledem. Nakonec se ke mně rozeběhl a pevně mě obejmul.

„Sakra, Sofie, tohle mi už nikdy nedělej,“ zašeptal a já se usmála. Pustil mě, ale stále mě držel za ruku.

„Měl jsem o tebe vážně strach,“ řekl. Sladce jsem se na něho usmála a on mi úsměv oplatil.

„Sleduje nás tvůj brácha?“ zeptal se najednou. Dan si zrovna povídal zaujatě s Eliškou a nevnímal nás.

„Ne, proč?“ zeptala jsem se nechápavě a obrátil se zpět k Matyášovi.

„Protože by mi dal přes hubu,“ řekl a než jsem stačila odpovědět, tak se ke mně sklonil, aby mě mohl vášnivě políbit.

Moc dlouho jsem si, ale polibek neužila, protože někdo vykřikl a my se od sebe odtrhli.

„Vy dva-vy dva,“ říkala zmateně Eliška a přelétávala pohledem z jednoho na druhého.

Matyáš si trapně promnul obličej a já se usmívala.

„Hele, když jsem řekla, že po tobě Matyáš jede, nemyslela jsem, že půjdeš a vykousnete se,“ řekl Laura, která z to byla taky na větvi.

„Mám takovej pocit, že mi něco uniká,“ řekl Ondra, který byl zmatenější, něž obvykle. Jen Dan se smál.

„Nekoukejte na mě všichni! Já Matyáše nehodlám popravit!“ řekl Dan.

„Copak sis vážně, Maty, myslel, že jsem úplně blbej? Ale opovaž se jí zkřivit jediný vlásek. No, jo tak už jí dej tu pusu, na kterou čeká,“ dodal Dan a my s Matyášem rozesmáli.

Takové požehnání od Dana jsme nečekali.

Přitiskla jsem se k Matyášovi, abych ho mohla políbit. Pak si mě přitáhl blíž k sobě a už mě nepustil.

„Jak já miluji šťastný konce!“ řekla Eliška a usmála se na Dana. Vedle nich stáli i naše hrdličky, Laura s Ondrou, kteří se drželi za ruce. Měla jsem radost. Spolu jsme to zvládli.

Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.
(John Lennon)

A já si jsem jistá, že je!