Tribut

Prolog

Le-Shiheen kulhal pryč od slavnostních ohňů, které ohlašovaly začátek nové éry. Bylo už nad ránem a do ztuhlých kloubů se mu vkrádal chlad. Na tohle už byl moc starý. Svět byl na tohle moc starý. Na další smyčku útoku a odvety, pomsty a násilí.

Jeho oči konečně přivykly tmě a před ním se vyloupl jeho domov, černý stín chýše proti šedému duchu lesa. Na Le-Shiheenův vkus až příliš daleko. S povzdechem počechral jemné vlnky magie a pár si jich ovinul kolem levého kolene. Chvilku se pokoušely pokračovat v pohybu, jako houpavé kroky ve snu námořníka, ale pak ztuhly a poskytly Le-Shiheenovi úlevu. Zkusmo zahýbal nohou. Vlákna magie se ohýbala, pevná, ale dostatečně pružná. Koleno skoro necítil. Tohle bys dříve neudělal. Jestli to takhle půjde dál, zbyde z něj jen hromádka zborcených principů a starých kostí pospojovaných magií.

Vždycky si zakládal na své schopnosti magii nepoužívat. To byl ostatně důvod, proč měl už pětačtyřicet let tu čest zvát se Starším celé Ka-Ernie. Magii používal každý a byli tu lepší než Le-Shiheen. Ale on stál mimo, mimo magii a mimo svět, hlas moudrosti a rozumu. Kéž by.

Až do dnešního dne byl jediná autorita, kterou uznávaly všechny klany a roztříštěné kmeny téhle náhorní, větrem ošlehané, nedobytné a nezlomné země. Země protkané magií, která se vlnila a zpívala a sváděla, protékala mezi prsty, proudila do všech živých bytostí.

Tentokrát pro změnu bez bolesti vyšel ty tři schody nahoru, přes práh a sedm schodů dolů a zastavil se na kraji své rozlehlé kruhové chýše. Voněla po loňském létě, nepatrně po moři a magie tu Le-Shiheenovi přišla téměř skutečnější, něž okolní svět zahalený ve tmě. Vlnky se sbíhaly kolem sporého dubového nábytku, proplétaly se oky rozvěšených sítí a rozverně vířily kolem flakónků a dóz na vzdálené polici. Neomylně a velmi silně se vlévaly i do tiché postavy sedící u téměř vyhaslého ohniště.

Le-Shiheen rázně zatáhl za vlnku, která se právě obtáčela kolem měchů. Zaplápolal oheň a měkce ozářil zákoutí chýše i temnou postavu. Skrýval ji plášť, obyčejný, z hrubé nebarvené vlny, takový, jaký nosí za chladných nocí lovci, poutníci a strážci dobytka.

Mírně pokývl hlavou. „Na-Rilio. Královno."

Přihodil do okně pár polínek, sedl si na špalek u ohně naproti ní a konečně propustil vlnky kolem svého kolene.

Na-Rilia shodila z hlavy kapuci a probodly ho její ledově zelené oči. Na plavých vlasech, které jí sahaly až do pasu, měla položenou tenkou, prastarou měděnou korunu. Prameny už měla trochu prokvetlé stříbrem a na koruně byly dosud viditelné linie, kde byla opět skována poté, co ji i jejího předchozího nositele kdysi meč rozpůlil ve dví.

Povolila sponu a setřásla z ramen plášť. Pod ním ještě stále měla posvátnou ceremoniální róbu, zdobenou zlatými runami. Vlnky to k nim táhlo, v celých hejnech se ohýbaly kolem vyšitých linií. Pokynula Le-Shiheenovi zpátky.

„Starší. Dosud jsi mi neudělil své požehnání."

Le-Shiheen mlčel.

„Dnes v noci jsem byla zvolena královnou. Dvanáct vůdců klanů a třicet dva kmenových náčelníků pokleklo u mých nohou. Družina runovládců mi pěla oslavné písně. Všechno proběhlo podle tradic a platných zákonů světa." Povzdechla si a chvíli se odmlčela, ale Le-Shiheen se jen díval do ohně a na rtech mu pohrával zvláštní úsměv.

„Na tohle nemám čas." Na-Rilia se zvedla a začala přecházet po místnosti. Bosýma nohama vířila na udusané půdě prach. Magie spočívá v zemi.