Tribut

Kapitola 8.

„Prostě budeme pokračovat podle plánu. Napadá tě ještě něco, na co jsme zapomněli?" Mateova hlava vykoukla ze dveří jeho ložnice, kde se právě převlékal.

Na-Tania seděla v pracovně na zemi a posouvala na tácu zbytky z jejich snídaně tak, aby lépe představovaly rozložení královské knihovny. Kousky vaječných skořápek byly police, pecky od oliv studovny a skriptoria, nesnědený fík zastupoval knihovníky.

Zavrtěla hlavou. „Nenapadá. Mám nějakou šanci, že mi prozradíš, co přesně hledáme a proč se to nikdo nesmí dozvědět?" Líně kousla do fíku. „Kromě toho, že by to znamenalo konec světa, jak ho známe?"

Mateus se zasmál. „Já nežertuju." Zněl napjatě, jako by to byl on a ne Na-Tania, koho čekalo tajné poslání.

Bylo by snadné jeho pátrání odepsat jakou pouhý přelud. Jako rozmar šlechtice, který se snaží svou mysl odvést od krve, kterou prolil a která ještě bude prolita. Na-Tania se však obávala, že to nebude ten případ. Byl příliš cílevědomý. Metodický. Pozorovala naléhavost, která ho nutila zůstávat vzhůru dlouho do nocí. A samotný dnešní plán sestavil s vtipnou precizností, která dávala tušit, že byl na hranicích zvyklý velet stovkám, ne-li tisícům lidí. A že mu to chybí.

Sama se jejich mise navzdory Mateově mlhavosti a možné zkáze světa nemohla dočkat. Už jen dostat se z paláce byl důvod k oslavě. Dostat se z paláce a zároveň navštívit královskou knihovnu? Jeden z klenotů Zannaris, umělecké dílo samo sobě a domov více šedesáti tisíc knih a svitků? Na tváři se jí rozlil úsměv.

Mateus vešel do pracovny, usmál se na ni zpátky a přehodil si přes rameno připravený vak. „Máme všechno?"

Bezděky sáhl k boku, kde by mu kdysi visel meč. Jakmile si to uvědomil, cukl rukou zpátky a místo toho popotáhl vypůjčenou rezavou tuniku, která ho škrtila v ramenou. Vlasy měl stažené koženou šňůrkou. Svůj převlek nervózního obchodníka z dalekého venkova vystihl dokonale. Jediné, co ho trochu narušovalo byly úzké pruhy šedé látky omotané ve spirálách kolem předloktí. Jizvy, které schovávaly, byly i po měsíci zarudlé a vystouplé.

Na-Tania, zatím pořád ve své prosté tunice Tributu, odtrhla pohled od Mateových rukou. Vstala a poklepala vlastní naditou tornu.

„Všechno," řekla. A ještě něco navíc. Vzkaz s varováním pro krále. Barvu na vlasy. Váček s penězi z Mateovy truhly.

Jak se prázdnými chodbami blížili k bráně, oba mlčeli. Dva měsíce. Tak dlouho už nevykročila z paláce Pietriů. Pokud se vše podaří, už se do něj nikdy vrátit nehodlala. Tuhle naději si však zatím připouštěla jen velmi opatrně. Nejprve musela zachránit krále.

Když spatřila vojáky, kteří hlídali bránu, srdce se jí rozbušilo. Držela se vedle Matea, tvář bez výrazu, ruka na torně s věcmi. Prošli branou.

„Stůj! Ty nevíš, kam patří barbarská špína?"

Uslyšela za sebou těžké kroky jednoho z vojáků. Rychle se otočila. Mohutně stavěný seržant se opíral o dlouhé kopí. O krok od něj ustoupila a překonala nutkání dát se na útěk. To nesmí z paláce ani s Mateem?! Jak si Arik představuje, že bude jeho bratra hlídat? Nikdy se odtud nedostanu.

Zaletěla pohledem k Mateovi. Taky se otočil a nebyl dál než na dosah ruky, ale díval se stranou. Nevypadal, že seržantovi něco odpoví. A bez jeho překladu nemohla reagovat ani ona.

Už dříve si všimla, že Mateus ka-ersky mluví pouze, když jsou sami. Nikdy před Arikem, nikdy před Eurikou. Nejdřív ho podezírala, že se nechce být viděn, jak používá nízký barbarský jazyk. Rychle jí došlo, že je to jinak. Nechával si svoji znalost pro sebe coby taktickou výhodu. Šťouchla do něj loktem.