Tribut

Kapitola 11.

Schovat se pod postel, aby ho nikdo nenašel, byla naprosto rozumná a dospělá reakce. Rozhodně rozumnější a dospělejší, než ostatní věci, které ho napadaly poté, co si od Arika opět vyslechl, že je zklamáním a ostudou rodu a že od něj Arik čekal něco lepšího. Mateus nechápal, kde se v Arikovi ten optimismus bere. Otec žádnému optimismu nepropadal a odmítl Matea byť jen vidět.

Mateus se potichu posunul, aby měl pod postelí lepší výhled na zbytek svých komnat a aby neležel na té části tváře, která ho bolela a připomínala, že se z něj stal obyčejný pouliční rváč, jak to formuloval Arik. Což byla vzhledem k situaci možná ještě lichotka.

Zaslechl tiché kroky a ve vedlejší místnosti spatřil bosé nohy a ladně se pohybující zaprášená lýtka. Na-Tania. Přišla ho hledat. Zatajil dech a sledoval, jak se zastavila u jeho stolu.

Myslel, že už jí nikdy neuvidí. Že i kdyby uvízla uprostřed davu a viděla, co se děje, využije příležitosti k útěku, jedno jak bláhovému. Že ho nechá napospas pěstem barbarského válečníka, či zlosti nespokojeného davu. Kdoví, jak by skončil. V tu chvíli mu to bylo jedno. Viděl jen krev, tolik krve. Jenže ona se vrátila a s ní deset vojáků jejich domu včetně seržanta, který ji ráno tyranizoval. Měl bych jí aspoň poděkovat.

Co u jeho stolu tak dlouho dělala? Listovala knihami a hledala v nich co? Sporé ilustrace? Myslela si, že ho tak dokáže snáz pochopit?

Pokusil se pod postelí posunout, aby viděl Na-Tanii celou, ale neodhadl vzdálenost od prostředního trámku, který postel podpíral. Jeho hlava se tupě setkala se dřevem a ačkoli rána, ani jeho zaúpění nebyly hlasité, Na-Tania zpozorněla. Slyšel, jak zavřela knihu a pak už si to její bosé nohy zamířily přímo k němu. Rychle se vysoukal z pod postele a napřímil se alespoň do sedu. Na-Taniiny kroky se zastavily jen kousek od něj. Vzhlédl.

Olarský převlek stačila vyměnit za obvyklou špinavě bílou tuniku a po pestrobarevných náramcích nebylo ani stopy. Vlasy jí pro jednou nespadaly přes oči a její tvář se mu zdála podivně obnažená. Prýštil z ní hněv, čirý a obviňující.

Věděla, že Mateus ví, že zamýšlela uprchnout. A že obětovala svoji šanci kvůli Mateovu zbrklému dobrodružství v pouliční aréně. Nic z toho se před ním, na rozdíl od ostatních, nepokoušela skrývat. Byl to důkaz důvěry, kterou si nezasloužil? Nebo jen znamení, že ho taky považuje za neškodného slabocha?

„Máš vůbec ponětí, jak se trestá pokus o uprchnutí někoho z Tributu?" zeptal se ostře a snažil se nemyslet na Iurdijskou rokli.

Trhla sebou. „Rozhodně větší než ty o našem životě."

Věděl, že tenhle okamžik musí přijít a že křehká rovnováha, která mezi nimi vznikla, nebude trvat věčně. Někdo mu musel sečíst všechny hříchy, kterých se proti Ka-Erňanům dopustil a které se denně děly před jeho očima.

„Do toho. Pověz mi, jak moc tu trpíš." Těch slov litoval, sotva je vyslovil. Takhle to říct nechtěl.

Ztuhla. Když se opět pohnula, byly její pohyby kontrolované a pomalé. Posadila se k němu na podlahu. „Fillius je ještě pořád správce," řekla a odhrnula si tuniku z ramene, odkud se jí k zádům táhly již téměř vybledlé modřiny. Vrátila tuniku zpátky. „A máš pravdu, spojení s tebou poskytuje určitý stupeň ochrany. Ostatní tohle privilegium nemají."

Zněla provinile, jako by jí vadila i tahle nerovnost. Proč Mateus dokázal pomoci jí, ale ne všem? Všem Ka-Erňanům v paláci, všem na statcích Pietriů, všem v Olarské říši? Když jsem jim zkoušel pomoci naposledy, skončilo to smrtí. Vážně by chtěl k pár tuctům mrtvých těl přidat další? Třeba i tisíce?