Tribut

Kapitola 16.

Mateus vůbec nepředpokládal, že by si tenhle večer mohl užít. Za sebou měl změť spiknutí a krve, před sebou střetnutí se svým otcem, kterému překazil plán, jak se zmocnit trůnu. Jak se však ubírali ulicemi noční Zannaris, přistihl se, že kráčí lehce.

Šli pomalu. Na-Tania se občas zastavila, aby vzhlédla k obloze, kde se nejistě třpytily hvězdy. Mohlo být po půlnoci, ale Zannaris je pořád zastiňovala svým jasem a hlukem. Tržiště neusínala ani v noci a lidé posedávali na schodech před vchody taveren. Ačkoli na Mateově purpurové tóze nebyly skvrny od krve téměř vidět, schválně před starým náměstím odbočili do vilové čtvrti, aby se vyhnuli davům.

Cesta mezi vilami stoupala do mírného kopce a zahradami se proháněl vítr vanoucí z jihu. Voněl blížícím se létem a vlhkostí po večerní přeháňce. A taky časy, kdy Mateus sedával na střeše jejich Mariellského venkovského statku, snažil se psát své první verše a místo nich skončil s pojednáním o pohybu hvězd. Na venkově nebyl už věky. Ve večerním městě pořádně nebyl věky. Oblohu neviděl věky. Co jsem poslední rok dělal?

Přitáhl si záhyby tógy blíž k tělu. Vychvalovaný vítr byl nezvykle studený. Byl rád, že mohl Na-Tanii půjčit svůj plášť, protože jinak by ve své tunice mrzla. Kráčela ulicemi vedle něho a její bosé nohy nebyly na dláždění téměř slyšet.

Zjištěním, že je špeh, se mu vlastně ulevilo. Byla tady ze své vlastní vůle. Věděla, co dělá. Hrála starou známou politickou hru a hrála ji dobře. Pokud měl věřit jejímu tvrzení, rozhodovala se sama za sebe. Nebyla jen obětí. Nemusel při každém pohledu na ni cítit vinu, jako to bylo s ostatními Ka-Erňany z Tributu.

A musel uznat, že je jako špeh dobrá. Když se krčila s nechápavým výrazem před Arikovými příkazy, byla stejně uvěřitelná jako teď, když hrdě šla nocí v barvách šlechtického domu. Zdálo se mu, že se trochu napřímila, její kroky věrně napodobovaly eleganci olarských dam a s kapucí staženou do obličeje se klidně mohla za jednu z nich vydávat.

Vzpomněl si, jak zpanikařil, když se tehdy na tržišti po návštěvě knihovny rozhodla utéct. Bál se, že její útěk nevyhnutelně skončí smrtí. Jak moc jsem jí tehdy podcenil. Teď se domníval, že s trochou správného vybavení by její útěk byl možná bezpečnější varianta, než zůstat v domě rozzuřeného Pietria.

Ačkoli měl Mateus v plánu vzít veškerou vinu za překažení atentátu na sebe, její účast se zcela popřít nedala. Srážku s agentem nesoucím džbán vidělo příliš mnoho lidí. A pak tu samozřejmě byla ona část se záhadně roztříštěným pohárem, kterou snad nikdo nebude zkoumat blíže a o které měli v plánu vůbec nemluvit.

„Jsi si jistá, že tu vážně chceš zůstat? Jako Tribut?" zeptal se jí tiše ještě jednou. Mluvili dál olarsky, aby nepřitahovali tolik pozornosti.

„Nepokoušej mě. Netušíš, jak ráda bych zase ucítila proudit pravou magii. Ale to, co se teď děje, je příliš důležité. A jak se dneska ukázalo, váš Dům je místo, odkud se dá něco změnit. Odkud my dva můžeme něco změnit," usmála se na něj.

Věřil jí. Chtěl s ní spolupracovat, chtěl jí dát přečíst Historicu i další prameny, chtěl s ní diskutovat o magii. Chtěl s ní společně změnit svět. V posledních dnech se v něm však probouzely staré legionářské instinkty a zvyky a připomínaly, že jednání pouze na základě pocitů, stejně jako pouze na základě předpisů, vede ke katastrofě.

Ačkoli se mu nechtělo, rozhodl se jí zeptat přímo. „Pokud máme spolupracovat, potřebuju vědět, pro koho pracuješ. Pro který z kmenů či klanů, nebo pro kterou větší frakci. Jaké jsou vaše cíle. Jak využijete informace o Olarské říši, které se během naší spolupráce dozvíš."