Tribut

Kapitola 1.

Dlažební kameny byly hladké a takhle odpoledne už skoro ani nestudily. Za ty stovky let je bosé nohy, podrážky sandálů i kola vozů oblýskaly natolik, že byly jeden jako druhý, podoba setřená prachem a nelítostným počasím. Jako my. A nám to ani netrvalo tak dlouho.

Na-Tania upírala oči pod nohy a soustředila se, aby pokračovala v chůzi. Jeden mizerný krok za druhým. Kdyby vzhlédla, uviděla by, jak cesta přímo jako šíp míří k obzoru, a to už by mohlo být příliš mnoho. Bylo dusno. Slunce takhle na jihu navzdory časnému jaru pálilo překvapivou silou. Nohy ji bolely, pot smíšený s prachem ji štípal na krku, kde se její sluncem spálená kůže už začínala loupat. Horší ale byla ta prázdnota.

Zatahání za zápěstí ji upozornilo, že příliš zpomalila. Klopýtla, ale napjatý provaz jí zabránil upadnout. Místo toho jí jeho hrubá vlákna znovu odřela již tak podrážděnou kůži. Na-Tania zaťala zuby a přidala do kroku.

„Tan, jsi v pořádku?" sykla na ní Va-Lissa, která šla za Na-Tanií šikmo na druhé straně provazu. Tan kývla i když asi nepříliš přesvědčivě. Neměla nárok si stěžovat. Dívka vedle ní na tom byla dozajista hůř a i sama vlídná Va-Lissa šla nejspíš čirou silou vůle. Tan měla podezření, že Va-Lissa musela být Starší svého kmene i když si nedokázala představit, co mohlo Vaery přinutit poslat osobu jejího věku a důležitosti coby součást Tributu.

Každý kmen musel co půlrok poslat sedm a každý klan dvacet tři nešťastníků jako Tribut Olarské říši. Tribut za mír, tribut za minulé prohry, Tribut jež udržoval Ka-Ernii bezzubou, bez sil a bez ducha. Tribut, jež Olarům každý rok poskytoval více a více rukojmích. Tan tohle všechno věděla, znala politické důvody i staletí provázanou historii, ale stejně se nedokázala ubránit bezmoci a strachu.

Byla si vědoma, že i toto potupné procesí má svůj význam. Taková malá demonstrace moci. Ukaž své šlechtě a poddaným zástupy ztrhaných bezbranných barbarů, kteří jdou sloužit do jejich domů, jejich statků a mlýnů a stavět jejich cesty. Tihle že by na vás zaútočili? Tan byla zrovna v náladě, které by skolení dvou tří Olarů dozajista pomohlo.

Najednou se jí provaz zařízl do rukou, někdo zaklel a to nedochůdče za ní jí šláplo na nohu. Zástup se s trhnutím zastavil. De-Lora, ta dívka vedle ní, klečela na zemi a vzlykala. Měla sedřená kolena, jak ji ostatní ještě chvíli táhli po dlažebních kostkách. Spoutaná zápěstí měla stejně jako všichni přivázaná k centrálnímu provazu a ten teď Tan táhl dolů. S povzdechem si sedla vedle Lory, s chmurným odhodláním ji konejšit, ale Va-Lissa byla rychlejší.

Což bylo dobře, protože Tan v podobném úsilí většinou zoufale selhávala. Asi jako ve všem. Ve všem kromě magie. Neměla nejmenší tušení, co říct. Lora se otřásala hlubokými vzlyky a zatínala prsty do prachu mezi kameny. Oči měla vzdálené. Olaři tomu říkali Šílenství. Ka-Erňané Jadirská krize.

Jadira bylo první olarské město těsně u hranic a procházel tudy Tribut z celé východní části Ka-Ernie. Bylo to také první místo, kde nezbývala už žádná magie. Tan se při té vzpomínce otřásla. Už od pevnosti na hranicích vlákna magie řídla a ačkoli se jich Tan držela, seč mohla, na prahu Jadiry musela přiznat prohru. A přišlo prázdno.

Nyní se přistihla, jak rychle dýchá, skrčená do klubíčka, ruce přitisklé nad srdcem, které jí hlasitě znělo v uších. Klid. Přinutila se zavřít oči a počítat nádechy. Klid. Tohle se stávalo. Jenže její duše křičela po magii, která ji v Ka-Ernii hýčkala a dodávala sílu. Zvykla si na ni. A teď tam, kde bývala zářivá věčně se proplétající vlákna, sídlila nicota. A bezmoc.