Tribut

Kapitola 12.

„Nechci s tebou bojovat."

Mateus stál na dlážděném nádvoří jejich paláce proti svému bratrovi, ruce založené v bok. Vojáků, kteří v teplém podvečeru posedávali před kasárnou, se snažil nevšímat.

Arik k němu přikopl blíž dřevěný meč. „To jsi předevčírem tomu barbarovi říkal taky? Potom, co tě odzbrojil a povalil na zem?"

Od kasáren zazněl smích. Druhý dřevěný meč držel Arik pevně ve střehu. „Dělej. Nebo se snad bojíš, že tě porazím? Tebe, mocného válečníka a kapitána legií?" Ustoupil, aby Mateus mohl sebrat meč.

Mateus pokrčil rameny a taky o krok ustoupil. „Viděl jsem tě trénovat." A podle toho, co viděl, byl jeho bratr jedním z nejlepších šermířů v Olarské říši.

Arik se ušklíbl. „To bys možná měl někdy dělat taky. Trénovat." Od kasárny mu odpověděla další vlna smíchu. „Nechápu, jak jsi s tímhle přístupem dokázal přežít těch osm let na hranici."

„Nebojovat s lidmi, kteří byli lepší než já, tomu rozhodně pomohlo," odvětil Mateus a otočil se k odchodu.

Ve skutečnosti doufal, že kdyby musel, dokázal by svého bratra porazit. Hrubou silou, údery do tváře, útokem ze slepého úhlu, kopanci pod pás. Jakkoli. Za ten rok vyšel ze cviku a Arik byl zatraceně dobrý, ale nikdy nebojoval ve skutečném boji. Pro Arika byl souboj uměním, hrdostí. Pro Matea práce, naštěstí málo častá povinnost vůči jeho lidem a Olarské říši. Nic, co by chtěl předvádět pro zábavu svému bratrovi, či nudícím se vojákům.

Ti na něj teď začali pískat a nesouhlasně bučet. Když se ohlédl, všiml si, že Arik jednou rukou pustil meč a ještě je máváním povzbuzuje. Až příliš mu to připomínalo nešťastnou situaci, do níž se před pár dny přichomýtl. Vybavila se mu uvaděčova slova. Myslíte, že se mu zželí jeho bratra? Nebo si spíš myslíte, že tu zase uvidíme krev?

„Říkal jsi, že se mnou chceš mluvit," zakřičel Mateus do vzniklého hluku. „Kdybych věděl, že se chceš vytahovat v souboji, nenamáhal bych se přijít!" Vyrazil pryč.

„Počkej!" zavolal Arik. „Dorazil posel od Diria."

Při těch slovech vojáci ztichli a poslouchali. Matues zaváhal. Dirius byl muž, který vlastnil arény a s jehož muži se před pár dny střetl. A který, jak si teď matně vzpomínal, slíbil jeho otci politickou podporu.

Arik zaklel, zvedl meč a rozběhl se za svým bratrem. Chytil ho za paži a zašeptal tak, aby ho vojáci neslyšeli:

„Prý jsme ho špatně pochopili. On ani jeho klika nás nemůžou podpořit při hlasování proti rozpuštění části legií. Budou hlasovat pro." Arik se zasmál. „A tohle nám oznámí šest dnů před Audiencí Rady ministrů."

Mateovi stačila k potřebné matematice jen chvilka. „To znamená, že nemáte většinu."

„Ne," potvrdil Arik, nervózně se ohlédl přes rameno na vojáky a pokynul Mateovi, aby ho následoval. V druhé ruce ještě stále držel oba dřevěné meče.

Zastavili se v průchodu, který vedl do staré zahrady.

„Je to kvůli mně?" zeptal se Arika. „Že se od vás Dirius odklonil. Kvůli tomu, že jsem se postavil do cesty jeho lidem?"

Arik se zasmál. „To jsi vyjádřil hezky diplomaticky." Pokračoval do zahrady a posadil se na lavičku v její již upravené části. Mateus v jeho tváři viděl boj mezi upřímností a touhou ho ještě trochu ponížit.

„Nemyslím, že s tím máš cokoli společného," řekl Arik po chvíli s určitým úsilím. „Možná za to může Upius, možná je to snaha naklonit si nového obchodního partnera.