Tribut

Kapitola 15.

Mateus pustil nůž a přitáhl si ruku do klína, aby z ní krev neodkapávala na zem. Druhou rukou popadl ze stolu ubrousek a nepříliš úspěšně si ho pokusil uvázat kolem zraněné dlaně. Navzdory bolesti ji stiskl v pěst. Hlava se mu trochu točila, těžko říct, jestli z vypětí nebo ztráty krve. Opravdu to udělal? Roztříštil králi magií pohár přímo před nosem? Tady, uprostřed Audience Rady ministrů? Chvíli se tiše smál, nejistý si vlastní příčetností.

Hrudí mu pulzovala ztráta, prázdnota tak mocná, že ho hrozila pohltit. Sotva vnímal, že se ke králi po roztříštění jeho poháru seběhli věrní vojáci a doprovázeli ho v hustém štítovém postavení z hodovního sálu. Otřeseného, ale definitivně živého.

„Si v pohodě, brácho?" Arikovi se motal jazyk a nedokázal zvednout hlavu ze stolu. Při troše štěstí si zítra z hostiny nebude nic pamatovat. „Si nějakej zelenej."

Cítil, jak mu teplé kapky krve dopadají na nohy. Musel odtud pryč a to rychle. Pokusil se v davu najít Tan, ale před očima se mu objevovaly mžitky a tváře mu splývaly.

To už byla naštěstí u něj. Bylo na ní znát, že je trochu otřesená, protože se ho tázavě dotkla na rameni. Svět se s ním točil. Zkusil jí dlaň stisknout nezraněnou rukou, ale byla taky umazaná od krve. Když si toho všimla, málem vyjekla a shrábla ze stolu několik dalších čistých plátěných ubrousků. Vzala Mateovu ruku do svých a pokoušela se na ní najít ránu.

Zavrtěl hlavou a ka-ernsky zašeptal: „Tady ne."

Kývla. Mateus si ukryl zraněnou ruku do záhybů tógy a za Na-Taniina podpírání klopýtal ze sálu. Doufal, že z něj nikde nekape krev a že vypadá spíš opile než zraněně.

Hned za dveřmi si sedl na podlahu a uvolnil dlaň zaťatou v pěst. Ubrousek byl celý nasáklý, ale krev už naštěstí začala zasychat. Na-Tania mu na dlaň hbitě uvázala další vrstvu a pak ho přes jeho protesty vytáhla na nohy.

„Jenom kousek," slíbila a podpírala ho chodbou doleva. Půjčila si jednu z lamp visících na stěně a zavedla ho do druhých dveří vpravo. Přivítalo je zaprášené ticho a hora starého nábytku. Z posledních sil se sesunul na zem a lehl si na studené dlaždice. Když otevřel oči, zjistil že mu půlku výhledu zabírá spodek starého stolu. Vedle něj se pod stolem vršily ošuntělé deky a polštáře. Ve zbytku výhledu se nad ním skláněla Na-Tania.

„Slyšíš mě?" zeptala se a v hlase jí zaznívala panika.

Kývl, ale zřejmě nepříliš přesvědčivě, protože cítil, jak mu na nezraněné ruce měří tep. Na chvilku zavřel oči, jenom na chvilinku. Mohl spát sotva minutu, když s ním Na-Tania zacloumala.

„Opovaž se mi tu umřít!" zasyčela.

Zmateně zamrkal. Nic takového neměl v plánu, zvlášť, když byla konečně tak blízko. Aby jí to dokázal, posadil se a zády se opřel o jednu z nohou stolu. Hlava se mu motala jenom trochu.

Něco zamručela a vytáhla zpod stolu několik záplatovaných dek a zabalila jej do nich. Pro sebe vytáhla pár polštářů. Matea přepadl pocit, že se ocitli v tajné látkové pevnosti. Podobné stavěl jako dítě, dokonalé útočiště před okolním světem. Hluk z hodovní síně tu nebyl vůbec slyšet a lampa vrhala po místnosti zlatavé přítmí.

Tan mu stiskla nezraněnou ruku. „Budu hned zpátky," zašeptala a než stihl protestovat, vyklouzla ze dveří.

Až po chvíli mu došlo, že překažení atentátu zabránilo pouze části otcova plánu. V královském paláci ještě číhali žoldáci. Dá jim otec příkaz k útoku tak jako tak? Je připravený na krvavý převrat se vším všudy? Bude to Mateova chyba? Bylo to zase stejné jako v Iurdijské rokli. Je opravdu tak nepoučitelný v ignorování toho, čeho jsou lidé schopni?